Rubrika: <span>dum</span>

Historie domů

Veliký statek, patřící k panství koštickému, vlastnil v letech 1613-1621 Šimon ze Želevic, konšel koštický. V roce 1630 je zaznamenán majitel Jan Šíba, měl syny Matěje, Šebestiána a Jana, toho roku statek prodával svému švagrovi Šimonu Škutchanovi, manželovi své sestry Alžběty. Dům vlastnili do r. 1642. V r. 1652 statek přebírá Šebestián Šíba za 500 kop, už .r 1654 je však majetkem Tomáše Hedánka.

19.7.1677 se narodila Anna, dcera Jiřího Koláře a Anny Hedánkové. 18.2.1685 se narodil Matyáš a 29.7.1686 Jan, synové Adama a Kateřiny Kolářových, 29.12.1697 se jim narodila dcera Eva. 20.3.1686 se narodila Marie, dcera Františka a Kateřiny Kolářových. Je možné, že tito Kolářové byli ve skutečnosti Hedánkové či Šíbové, kteří se zabývali řemeslem kolářským, jsou tak proto zaznamenáni stylem jméno = povolání, jak to v těch časech chodilo.

Od r. 1690 je zaznamenán majitel Jan Šíba, 22.1.1690 se oženil s Dorotou Cuřínovou z Telec, 4.3.1695 se jim narodil syn Karel, pozdější majitel v letech 1735-1747.

Od r. 1722 byl majitelem Václav Šíba. V roce 1748 přejímá statek sedlák Jakub Kolář s manželkou Annou, 3.3.1753 se narodil jejich syn Jakub. Zde dochází k nejasnostem. Je možné, že některý z Šíbů předčasně zemřel, statku se ujal dočasně Jakub Kolář, dědic byl asi nezletilý. Od r. 1753 je majitelem Karel Šíba (pravděpodobně dědic), 19.9.1753 měl svatbu s manželkou Marií Magdalenou. Marie pravděpodobně v roce 1765 ovdověla a stala se majitelkou usedlosti. Jejich dcera Rozálie se provdala 9.6.1779 za Josefa Krajníka. Pak zde hospodařili Václav Houda s manželkou Annou Marií Šíbovou (1737-22.6.1835), dcerou Václava Šíby. Václav s Annou Marií měli děti Marii Annu (7.5.1773), Annu (24.2.1774), Annu (10.5.1775), Jana (17.6.1777), Antonína (28.2.1780), Františka (9.4.1782), Annu Marii (provdala se 4.1.1806 za Václava Hrnčíře, dvaadvacetilého vdovce z Vojnic č.p. 2).

Majetek Houdovi předali synovi Františku Houdovi s manželkou Annou Kučerovou (1781-1820). Těm se narodilo několik dětí, některé však předčasně zemřely: František Ignác (zemřel 15.1.1810 zemřel ve věku 10 měsíců), Anna (zemřela 29.10.1811 ve věku 10 měsíců), František (zemřel 22.3.1813 ve věku půl roku). Jejich matka Anna zemřela 8.11.1820 ve věku 39 let, pravděpodobně na následek těžkého porodu syna Františka. Vdovec se po druhé oženil, s manželkou Marií (1785-2.4.1852) měli dceru Anežku, která bohužel také zemřela 12.2.1825 ve věku 10 měsíců. Dcera Františka a Anny Houdových Terezie se provdala 11.9.1827 za Josefa Weisse, šenkýře v Košticích č.p. 44, syna Jana Weisse a mlynářské dcery Marie Veroniky Johnové. Dcera Marie se provdala 16.11.1819 za Josefa Motyčku. Další dcera Josefa se provdala 24.11.1829 za Jana Klupáka z Koštic č. p. 5, syna Jana Klupáka a Kateřiny Vorlíčkové. Dcera Alžběta se vdala 4.6.1837 za Františka Kučeru z Radonic, její bratr Bedřich Houda se oženil 2.6.1837 s Annou Vinterovou z Libochovic. Jejich nevlastní matka Marie zemřela na tyfus 2.4.1852.

22.6.1835 zemřela Anna Marie Houdová rozená Šíbová, vdova po Václavu Houdovi, ve věku 98 let. 2.4.1852 zemřela ve věku 77 let na tyfus Marie Houdová, druhá manželka Františka Houdy.

Dalším majitelem byl od r. 1851 syn František Houda (1820-24.6.1861), měl dceru Annu, která zemřela na záduchu 20.6.1849, byl jí jeden rok. Bohužel, i další jeho děti zemřely: 7.6.1854 dvouletý František, 13.6.1854 se narodilo mrtvé dítě. Devítiletá Marie zemřela na ochrnutí plic 1.4.1855. Týden starý Josef zemřel 7.7.1855. Jejich otec František zemřel 24.6.1861na suchou zimnici.

Od r.1875 dům vlastnil Františkův syn Josef Houda, pravděpodobně předčasně zemřel dům vlastnily manželka Anna Houdová a dcera Terezie Houdová, které statek pronajali Václavu Hofmanovi, r. 1879 statek prodaly Anně Nápravníkové, která ho koupila pro zetě Josefa Holomouckého a dceru Marii. Od nich dům koupil v r. 1888 Jan Svoboda z Koštic č. p. 8 s druhou ženou Marií.

Jan Svoboda (13.10.1850) a jeho první žena Anna Kricnerová se stávají v r.1884 majiteli domu č.8 v Želevicích. Měli děti: Antonín (15.11.1873, zemřel po narození), Jan (16.5.1875-28.8.1891), trojčata Marie (19.5.1879-3.2.1881), Josef (19.5.1879-21.5.1879) a Antonín ( 19.5.1879-20.5.1879), Bohumil (28.10.1882), Božena Marie (28.7.1887). Jan Svoboda se žení podruhé s Marií Zemanovou (13.10.1867), dcerou Václava Zemana ze Slatiny a Rozálie Kricnerové ze Želevic 8. Jeho druhá manželka tedy byla sestřenicí ???té první. Jan s Marií v Želevicích přikoupili ještě domy č.p. 4 a č.p. 14. Stali se tak (s výjimkou panských velkostatků) největšími vlastníky nemovitostí v Želevicích a Košticích. Měli další děti: Václav Josef (13.8.1888) a Jaroslav (1.2.1895) – žení se 16.12.1922 se Zdeňkou Rákosovou u P.Marie Sněžné v Praze.

Dle operátu sčítání lidu byl r.1921 vlastníkem Jan Svoboda s manželkou Marií. Dům ale obývali nájemníci – Grundovi, Trampečkovi a Krejčíkovi. Rodina Jana Svobody žila tehdy ve svém želevickém domě č.p. 8.

Od r. 1924 byl vlastníkem syn Václav Svoboda s manželkou Marií. Dům je dodnes majetkem rodiny Svobodovy.

Autorem všech textů v sekci Historie koštických domů a výhradním držitelem autorských práv k nim je paní Irena Hellerová.

Historie domů

Jeden ze želevických velkostatků, často byl sídlem želevického rychtáře.

V r. 1581 patřil Janu Koubovi, od r. 1629 jeho synovi Václavu Koubovi s manželkou Zuzanou. V Berní rule je zaznamenán jako grunt Koubovský, ovšem v té době byl opuštěný. Kde Koubovi tehdy pobývali, nevíme – možná zemřeli na mor, ale v r. 1669 je majitelem Janek Kouba, rychtář želevický. Ten ovšem mohl být zcela cizí osoba, ale držel jméno podle statku. Jeho syn Jan s manželkou Evou měli děti: Kateřina (19.11.1679), Václav (2.10.1684), Alžběta (24.11.1688), Jan (zemřel 3.2.1686 ve věku 1 roku), Dorota (16.11.1690), Karel (12.1.1694), Eva. 22.11.1678 zemřel Vojtěch Kouba, bližší podrobnosti nejsou zaznamenány, je možno usuzovat, že šlo o nejstaršího syna.

R. 1654 koupil statek Karel Novák za 465 kop. Měl příznačné příjmení, přišel asi do Želevic nový, tedy Novák. Měl syny Pavla, Matěje, Karla, Vojtěcha a Jana. Od roku 1679 je majitelem Matěj Novák s manželkou Ludmilou, pravděpodobně syn. Ti měli mnoho dětí: Tomáš (16.11.1675), Kateřina (22.2.1679), Kateřina (4.7.1684), dvojčata Šimon a Dorota (15.3.1685), dvojčata Anna a Jan (8.5.1686). 5.5.1685 zemřela jejich dcera Zuzana a 21.12.1686 zemřela dcera Veronika.

3.3.1675 se narodila Ludmila Janu Novákovi a jeho ženě Alžbětě. 23.2.1682 se narodil Jiří, syn Jana Nováka s manželkou Krystýnou. 11.6.1690 zemřel Pavel Novák ve věku 33 let.

1.9.1691 se vzali Vojtěch Novák a Alžběta Tresterová z Koštic. Měli děti: Karel (2.1.1692), Kateřina (14.10.1696), Kateřina (24.11.1700). 26.11.1694 byli oddáni Karel Novák a Eva Koubová. Tento sňatek ukazuje pravděpodobně nějakou dřívější propojenost obou rodů. Eva Koubová, asi vdova po Janu Koubovi, si možná vzala ovdovělého Karla.

Ovšem od roku 1685 je zapsán nový majitel Ondřej Hudeček s první manželkou Alžbětou (měli dceru Kateřinu, 8.5.1685). S druhou ženou Marií měli syny Karla (3.1.1695) a Vojtěcha. Hudečkovi zřejmě ale byli v Želevicích již déle, neboť už 23.4.1676 se narodila Kateřina, dcera Václava Hudečka a jeho manželky Evy, je zaznamenán Jan Hudeček, šafář ve dvoře. Je možné, že tato větev rodiny žila a byla zaměstnána v hraběcím dvoře, dnes č. p. 1.

R. 1723 je majitelem Vojtěch Hudeček, který statek koupil pro syna Karla Hudečka s manželkou Žofií. Karel Hudeček byl želevickým rychtářem. Měli dceru neznámého jména, která se provdala za Bernarta Johanovského. V r. 1768 vdova Žofie statek postupuje právě tomuto zeti, Bernartu Johanovskému. Zde je nutno poznamenat, že rod Johanovských žil v Želevicích asi již předtím, neboť 16.3.1750 se narodil Josef, syn pekaře Františka Johanovského. Ten mohl být pekařem pravděpodobně ve dvoře, kde bylo shromážděno velké množství personálu, takže se pekař vyplatil.

Ovšem v č.p.2 se 7.5.1773 se narodil Matěj, syn Matěje Hudečka a jeho manželky Anny. Matěj Hudeček je označen jako rychtář v rodném zápisu svých synů Josefa (21.11.1774) a Václava (20.9.1778). 26.11.1781 se Matějovi a Anně narodila dcera Kateřina, 8.2.1784 se jim narodil syn Jan,16.9.1776 František, zde je uveden otec jako sedlák. Vlastnictví statku je tedy poněkud záhadné, ovšem další věty to snad trochu vyjasňují.

V letech 1791 – 1795 je majitelem Antonín Johanovský (1758-3.4.1833) s manželkou Rosinou Kupprovou(1758-9.5.1838), jimž zemřeli tři synové: 26.8.1791 Antonín Pavel ve věku 5 měsíců a dvouletý Karel zemřel 12.3.1794, Antonín (1795-18.6.1818, zemřel náhlou smrtí). Dcera Rosina se provdala 28.9.1818 za Matěje Hejného z Píst. Dcera Anna se vdala 2.6.1801 za Jakuba Malíčka. 7.2.1804 se brali Václav Hrnčíř ze Solan s Kateřinou, dcerou Antonína a Rozálie Johanovských. 4.1.1806 se pak teprve 22letý vdovec Václav Hrnčíř znovu žení s Annou Marií, dcerou Václava Houdy a Anny Marie Šíbové z č. 4. Alžběta, další dcera Antonína a Rozálie, se vdávala 4.11.1806 za Františka Jiráska z Klapého. Dále měli syna Josefa, pozdějšího dědice statku.

Ovšem podivný je zápis z r. 1792, kdy je zaznamenán Mates Hudeček, otčím Antonína Johanovského. Znamená to snad, že Bernart Johanovský brzy zemřel, Matěj Hudeček se stal poručníkem a v r. 1792 předává otčím hospodaření dříve nezletilému Antonínovi? Zletilost se tehdy nabývala ve 24 letech, to by se Antonín narodil asi r. 1768, což by časově odpovídalo. Jak byl ovšem Matěj příbuzný s původními majiteli? Je to podivné, protože by musel být příbuzný s vdovou po Bernartu Johanovském….. Z logiky věci vyplývá, že Anna Hudečková, Matějova manželka, byla vdovou po Bernartu Johanovském (Matěj = otčím), ovšem jak byli vzájemně manželé příbuzní, je otázka, blízké příbuzné by oddali jen na dispens.

Antonín Johanovský ml. zemřel 18.6.1818 ve věku 23 let. Ovšem již od r. 1810 hospodaří Josef Johanovský, později s manželkou Kateřinou Vlčkovou. Měli děti: Marie Anna (zemřela 28.3.1824 ve věku 1 měsíce), Antonín (zemřel r. 1833), Jan (zemřel 2.8.1834), Jan a Marie (1831). Marie se provdala 3.2.1857 za Františka Povu, koláře ze Solan, ženichovi bylo 29 let. Syn Jan se vyučil krejčím, oženil se s Annou Šískovou, převoznickou dcerou z Levous. Měli děti : Antonín (27.6.1871) a Anastázie (30.10.1869). Tato rodina žila v Želevicích č. p. 20……Anežka, dcera Antonína Povy z Vojnic a Anny Johanovské.

11.9.1832 si bral v č,2 válečný vysloužilec Pavel Šimek z Koštic č.56 (48 let) děvečku Marii Kokšovou (40 let).

Od r. 1849 je majitelem č.2 Josef Johanovský s manželkou Veronikou Rubešovou, jejich syn František (1824) se 23.11.1858 oženil s Marií Hájkovou z Poplz, nevěstě bylo 25 let. R. 1893 statek přebírá Antonín Johanovský s manželkou Marií. Jejich syn Jaroslav zemřel 25.11.1896 a syn Josef 22.11.1893.

Arch sčítání lidu z r. 1921 asi skrývá nějaké tajemství, protože jako majitel je uveden Johanovský Antonín, ale dům obývá pouze rodina Blažkova. A nebo jsou sčítací operáty naskenovány neúplně.

Autorem všech textů v sekci Historie koštických domů a výhradním držitelem autorských práv k nim je paní Irena Hellerová.

Historie domů

1862 stavěl domek Václav Hejna, pochází z č. 25. 1891 Františka Hejnová, vdova.

1894 koupil Antonín Vild a manželka Anna, zedník, syn Antonína z č. 13. ,za 300 K. r.1906 stavěny chlévy, r.1909 stodola. Při kopání sklepa našla se stará kostra. Je hudebníkem. R. 1916 ve válce, r. 1917 na ruské frontě. Vrátil se zdráv. Syn František r. 1915 odveden, na ruské a italské frontě, 4 měsíce zajat, vrátil se zdráv.

1926 František Vild a manželka Marie

A pokud by vás zajímali předci Hejnových, č. 25 je daleko zajímavější:

Č. 25. Grunt Řehoře Markvana, postaven na spáleném místě.R.1631 Vojnice zcela lehly popelem, Sasíci je vyplenili, nezůstal ani jeden živý člověk.

1690 majitel Jiřík Markvan. Dům stavěl zedník Tomáš Kliment ze Sířejovic.

1696převzal syn Řehoř Markvan, drží 64 strychů polí, 12 ¾ provazuců luk.

1702 výměna mezi Řehořem Markvanem a Jiříkem Paulem – chalupa č. 5.

1703 Jiřík Paul vzdal se gruntu pro dluhy. Dosazen vrchností Václav Pavlata -převzal v ceně 320 kop 3gr. 6den.

1714 Pavlata pustil grunt dobrovolně Janu Novákovi.

1753 dostal syn Václav Novák s manželkou Kateřinou.

1758 vdova Kateřina pustila grunt švagrovi Vítu Novákovi, bratru Václava.

1772 dcera Anna Nováková vzala si Jakuba Hejnu.

1790 mladší dcera Kateřina Hejnová vzala si Josefa Šteifa, ale pouští statek starší sestře

Anně Hejnové.

1797 drží ho zase vdova Anna Nováková, vdaná nyní za Václava Chloubu, prozatímního hospodáře

1800 dostal statek syn Jakub Hejna s manželkou Kateřinou Hedánkovou od otčíma Chlouby.

1832 dostal jeho syn Antonín Hejna s manželkou Annou Koulovou z Lenešic. Syn Václav viz č. 46.

1863 ujal se Antonínův syn Josef Hejna s manželkou Antonií. On + r. 1866 na choleru.

1867 drží celý vdova Antonie Hejnová, v ceně 1270 zlatých.

1870 převzal nejmladší syn Antonín Hejna, pozdější starosta, za něhož stavěna kaple Anděla strážného. Rozdělil stavení na dvě poloviny. Číslo 25 odprodal bez polí a nový

statek, nyní č. 52, s poli si ponechal.

1907 syn Václav Hejna (jeho syn viz dole), 1912 – 1922 vdova Emilie Hejná

A naposled zajímavost, Václav z č. 52 :

Václav Hejna pochází z rolnické rodiny z Vojnic. Narodil se 3. května 1913 a vystudoval lounské reálné gymnázium. Po studiích se dal na učitelskou dráhu, kterou začal v Chabařovicích, dále pokračoval již ženatý v Proboštově u Teplic. Byl aktivním členem v místním Sokole. Ve dnech mnichovské zrady roku 1938  při zabírání našeho pohraničí musel opustit Proboštov a se svou ženou a malou dcerkou se přestěhoval do Červeného Kostelce.

V zápětí nastaly ty nejhorší dny pro celý český národ. Spolu se svými kamarády, převážně Sokoly a učiteli, založili skupinu s krycím označením S-21-B. Začali spolupracovat s pražským vedením – s profesorem Vaňkem. Toto ústředí mělo spojení s Anglií a později se podílelo na přípravě atentátu na Heydricha. Sokolové z Červenokostelecka s učitelem Václavem Hejnou a ze Svatoňovicka s učitelem Josefem Schejbalem poskytli pomoc při tragických událostech, které po atentátu následovaly.

Jednalo se především o ukrytí parašutisty Jiřího Potůčka, posledního člena skupiny Silver A.

Jiří Potůček(krycí jméno Tolar) přišel na Bohdašín 18.6.1942. Byl ukryt na zdejší škole u učitele Satrana, odkud pravidelně vysílal zprávy do Anglie. Gestapo však vysílání zachytilo a tragické události na sebe nenechaly dlouho čekat. Potůček byl sice tajně přemístěn na Končiny do Burdychova statku, gestapo však zatklo učitele Satrana, který nevydržel výslech a nový úkryt prozradil. Pak už gestapo jelo najisto.

Potůčkovi se podařilo utéci, mladý hospodář Burdych byl ale zastřelen poblíž svého statku. Začalo zatýkání celé skupiny, jména už byla známá ze Satranova výslechu. Pro Václava Hejnu přišlo gestapo do školy, odkud byl odvezen na červenokosteleckou stanici k výslechu. S Červeným Kostelcem se rozloučil slovy: „Bůh mi pomáhej! Buď sbohem!“ Kruté výslechy, které všichni zatčení museli vytrpět, byly zakončeny večer 9. července 1942  v Pardubicích na Zámečku..

Autorem všech textů v sekci Historie koštických domů a výhradním držitelem autorských práv k nim je paní Irena Hellerová.

Historie domů

č. p. 23, grunt Viktorinovský (s přihlédnutím k č. p. 58 ve Vojnicích a č. p. 67 v Košticích)

Po celou historii Vojnic to byl největší statek v obci, původně 82 strychů polí, tj. cca 30 hektarů. V r. 1629 tu žil Blažej Viktorin, jinak zvaný Paneš, po něm jeho syn Blažej s manželkou Kateřinou. Ti žili v době Berní ruly pravděpodobně v č. p. 2. Měli spolu dceru Mariannu, která se vdala za za Pavla Hrnčíře, syna Tomáše a syna, též Blažeje ( 5. 9. 1696 se narodil jeho syn Jan).

Kateřina Panešová brzy ovdověla a 24. 5. 1667 se provdala za Blažeje Haula z Radovesic. Tento Haul byl dle starého zvyku zván po chalupě, čili také Viktorin. 1. 6. 1670 se jim narodila dcera Anna, 16. 10. 1678 pak Martin, 20. 10. 1680 Václav. Sestra Blažeje Viktorina ml. Marie se provdala 5. 11. 1679 za Michala Straibla z Koštic č. p. 38. Bratr Václav Viktorin si vzal 25. 10. 1674 Ludmilu Číhalovou ze Slatiny. 1. 9. 1675 se jim narodila dcera Dorota. V době sepisování Berní ruly r. 1654 byl statek č. p. 23 pustý, tak jako téměř všechna vojnická stavení byl vypálen r. 1631 Sasíky. Viktorinovi v té době žili zřejmě v Želevicích, kde jsou pak zaznamenáni až do 19. století. R. 1670 v č. p. 23 žil Mates Pavlata s manželkou Kateřinou. 1. 6. 1670 se jim narodila dcera Anna, 16. 10. 1678 syn Martin, 20. 10. 1680 Václav, 5. 12. 1682 Ludmila, 12. 2. 1690 Matyáš, 11. 4. 1693 Jan. Obhospodařovali 64 strychů polí.

R. 1689 je stále zapsán jako majitel Mates Pavlata s manželkou Kateřinou. Pak patrně ovdověl, oženil se po druhé a 5. 9. 1696 se narodil syn Jan. R. 1720 statek převzal syn Jan Pavlata, který byl v r. 1730 obecním konšelem. Nadělal mnoho dluhů, statek převzal jeho syn Matěj. Druhý syn Jakub Pavlata je uváděn s manželkou Dorotou jako podruh v č. p. 10. Ovšem další Jakub Pavlata z č. p. 7 s manželkou Polezinou je uváděn jako vojnický rychtář. Vztahy mezi nimi se nepodařilo odhalit, avšak Pavlatů bylo ve Vojnicích v té době několik. R. 1757 byl vrchností na statek dosazen Jan Jirásek. Dcera Matěje Pavlaty Anna Marie se provdala za Janova bratra Antonína Jiráska. Anna Marie zemřela v r. 1797. Hospodu měl zřejmě v nájmu též Matěj Bažant, jehož dcer Majdalena si vzala Františka Povu.

R. 1789 se statku ujal Janův syn Antonín Jirásek (nar. r. 1769), oženil se 14. 10. 1788 s Terezií Povovou (nar. r. 1769) z č. p. 32. Měli děti Rozálii (zemřela r. 1803), mrtvě narozené dítě (r. 1804), Annu (zemřela r. 1806), Jana (zemřel r. 1807), Kateřinu (nar. r. 1789, provdala se 27. 10. 1807 za Matěje Černého – nar. r. 1786, syna Matěje Černého z č. p. 5), Barboru (nar. r. 1804, provdala se 16. 9. 1828 za Václava Cinke z Pátku č. p. 24, syna Václava Cinke z Koštic č. p. 14 a Anny Richterové č. p. 18), Annu (nar. r. 1810, vdala se 26. 8. 1831 za Martina Vápeníka z Duban), Terezii (provdala se 18.6.1815 za Antonína Bažanta z Duban) a Antonína, který je vlastníkem od r. 1818 s manželkou Josefou Zunovou. Měli děti Annu (zemřela r. 1817), Františka (zemřel r. 1820), Marii Annu (zemřela r. 1824), Františka Václava (zemřel r. 1825), Antonína (zemřel r. 1832), Antonína, Matěje (24. 9. 1824) a Václava. Matěj Jirásek si vzal 15. 2. 1848 Johanu Sunkovskou z Koštic, č. p. 18. Byli pak majiteli č. p. 18 v Košticích. Matěj s Johanou měli děti: Anastázie, Václav (27. 9. 1849 – utopil se 18. 7. 1859), Jan, Antonín (17. 4. 1852), Josef Vincenc (4. 4. 1858), Marie Barbora (2. 12. 1860-17. 10. 1862), Marie (2. 2. 1864), Josefa Kateřina (13. 2. 1867), Františka, Antonie Marie (4. 6.1855, provdala se za Jindřicha Karfíka z č. p. 16). Anastázie Jirásková si v r. 1880 vzala Josefa Vajgla, majitele statku č. p. 2 v Košticích.

Antonínův syn Antonín, zapsaný jako hospodský ve Vojnicích č. p. 3, se oženil s Marií Kricnerovou, mlynářskou dcerou ze Slavětína. Měli děti Antonína (zemřel r. 1854), Jana (zemřel r. 1854), Anastázii (28. 9. 1860), Antonína (18. 12. 1862-10. 4. 1867), Annu (9. 1. 1869) a Josefa (19. 11. 1867-25. 11. 1867). Jiráskovi byli v té době majiteli hospody č. p. 3. V r. 1866 hospoda vyhořela.

5.11.1850 se v domě č. p. 23 konala svatba Terezie, dcery Matěje Černého a Kateřiny Jiráskové. Brala si Josefa Klimendu ze Strádonic.

R. 1857 se dědic č. p. 23 Václav Jirásek (zemřel r. 1916) s manželkou Annou, rozenou rovněž Jiráskovou ze Sedlce, stává majitelem statku a dává si zaknihovat právo na vodu na svém pozemku. V r. 1864 postavil stodolu. Mají děti: Marii (10. 3. 1860), Antonína (5. 6. 1862). Annu Kateřinu (30. 4. 1864), Anastázii (16. 2. 1871), Václava (1. 1. 1867-18. 10. 1870), Antonii (24. 7. 1869-18. 8. 1869), Antonii (13. 7. 1873-3. 2. 1874), Josefa (19. 3. 1875), Františka (26. 12. 1876). Dcera Anastázie porodila 14. 12. 1899 nemanželskou dceru Annu, otcovství uznal rolník Václav Krása. Dcera Marie Jirásková si vzala Josef Bumla, syna Josefa a Alžběty Bumlových z Koštic č. p. 1. 9. 11 .1891 se jim narodil syn Josef. Syn Antonín Jirásek později zdědil statek ve Vojnicích.

Na statku č. p. 23 žil dělník František Eichelmann s manželkou Terezií Černou z Vojnic č. p. 5. Měli syna Antonína (25. 5. 1881), Františka (9. 4. 1884), Františka (6. 8. 1882). Dále tu žil cihlář Antonín Červený s manželkou Teklou Hybšovou z Kostelce nad Labem. Později se přestěhovali do cihlářského domku, který Václav Jirásek postavil. Červených měli děti Annu (4. 10. 1881-26. 2. 1882), Anastázii (9. 10. 1883), Annu (26. 7. 1886), Marii (16. 6. 1884).

R. 1894 převzal statek syn Antonín Jirásek, R. 1905 postavil kolnu, r. 1906 chlévy.

R. 1908 statek koupil Alois Matouch, syn vdovy Barbory ze Mšeného č. p. 28, za 60000 korun, od r. 1912 je spoluvlastnicí manželka Růžena Sechterová z Mnětěše. Zajímavým dokumentem je arch sčítání lidu z r. 1921, který popisuje obyvatele takto:

Alois Matouch, 10. 4. 1886, hospodář

Růžena Matouchová, 24. 10. 1889, manželka od 17. 1. 1912

Alois Matouch, 26. 7. 1920, syn, svobodný

Václav Sechter, bratr manželky, 10. 12. 1896, svobodný, pomáhá v hospodářství

Anna Krásová, 23.7.1896, svobodná, služebná

Syn Alois se oženil s Marií Karfíkovou z Koštic č. p. 67. Ještě ve Vojnicích se jim narodila dcera Miroslava. Na popud matky si vzal Alois v r. 1955 pole zpátky z JZD Vojnice, které se tehdy rozpadlo. Nesplňoval nařízené maximalizované dodávky, byl odsouzen a zavřeli ho na dva roky do vězení. Manželku vyhnali těhotnou, mohla si vzít jenom kozu. V Košticích se pak narodil syn Vladimír. Babička Růžena naštěstí zdědila baráček v Lukohořanech, kam se odstěhovala. Po návratu otce z vězení rodina bydlela u Karfíků v Košticích č. p. 67. Alois pracoval v Orasicích ve státním statku, kde pak bydleli v prvním patře (dnešní budova JZD Orasice). Mariin otec Antonín Karfík koupil v Košticích dům č. p. 91 a mladé rodině přenechali k bydlení č. p. 67. Mariin bratr Antonín ( dnes č. p. 91) musel jít pracovat na Ostravsko, jedině sestra Hana, provdaná Valentová, mohla studovat.

Po r. 1989 byla ukradená usedlost vrácena rodině, Vladimír Matouch tu bydlí s manželkou Vlastou Šefránkovou.

Č. p. 58, cihelna.

Patřila ke statku č. p. 23, r. 1913 byla přestavěna pec. Pálila ročně na 6 000 cihel. Domek pro cihláře vystavěl r. 1872 Václav Jirásek. R. 1886 tu bydlel cihlář Josef Balcar, r. 1893 cihlář Červený, poté František Kubáč z Radonic.

Jeho syn Štěpán padl 12. 8. 1918 jako legionář v Rusku, druhý syn Antonín prodělal celou válku, vrátil se a vystavěl r. 1923 domek č. p. 71.

V cihelně byla vykopána r. 1910 stará kostra, která se rozpadla. V r. 1924 připadlo k cihelně z pozemkové reformy 2 ha půdy. V současnosti toto číslo popisné neexistuje.

Č. p. 67 v Košticích (dříve 33a), zvaný U Kocánků

Dům a statek patřil dříve ke mlýnu. První písemná zmínka je z r.1654, kdy patřil mlynáři Tomáši Johnovi. V roce 1713 zde hospodařil Kryštof Vajgl. 11.10.1797se tu vdala Anna Marie, dcera Matěje a Marie Novákových ze Želevic, za Josefa Marvana, syna sedláka Matěje Marvana a jeho ženy Justýny z Řisut. Snoubencům bylo oběma 45 let.

Od r.1836 statek vlastní Václav Rulf z Hnojnic s manželkou Kateřinou Vackovou rovněž z Hnojnic. Dcera Kateřina se jim narodila ještě v Hnojnicích, v č.p. 33a (někdy též uváděno 33b) se 22.7.1832 narodila dvojčata Antonín a Josef, která brzy po narození zemřela, r.1839 syn Antonín a 11. 9 1841 syn Josef Martin. Dcera Kateřina se 10. 2. 1851 provdala za Antonína Silvestra Karfíka (31. 12. 1830), syna Václava a Rozálie Karfíkových z Vojnic č. p. 9. 31. 1. 1852 se jim narodil syn Václav, dále měli Marii (10. 4. 1854), Annu (12. 5. 1856), 7. 8. 1858 se narodila Rosina. Kateřina po jejím narození brzy zemřela a 14. 11. 1860 se narodil Antonín, syn z druhého manželství s Barborou Linhartovou z Chožova.

V r. 1852 zemřela na statku děvečka Rozálie Kafková.

Další osud rodiny Antonína Karfíka je poněkud záhadný, protože v roce 1868 už je hospodářem jeho bratr Václav (nar. r. 1841), syn z druhého manželství vojnického Václava Karfíka s Annou Richterovou, a jeho manželka Rosina Horká z Vraného. Měli spolu děti: Marie Anna (12. 2. 1866), Václav (4. 1. 1868-25. 4. 1869), Josef (12. 3. 1869), Václav (21. 8. 1871), Antonín (13. 6. 1876-1. 2. 1877), Anna (19. 4. 1875-3. 5. 1875), Barbora (1. 12. 1873-24. 4. 1874), Marie (25. 4. 1881).

Arch sčítání lidu v r.1921 vypovídá o obyvatelích toto:

Karfík Václav, 21 .8. 1871, hospodář

Karfíková Marie, 24. 8. 1879, manželka, spoluvlastnice od 16. 11. 1901

Hlaváčková Marie, 14. 5. 1899, dcera, pomáhá v domácnosti

Karfík Václav, 16. 12. 1902, syn, učí se kovářem ve firmě Kuzebauch Radonice

Karfík Antonín, 9. 6. 1904, syn, vypomáhá

Horký František, 8. 2. 1901, synovec, na návštěvě, učeň v Klobukách

Další osud dětí Antonína Karfíka je popsán pod č. p. 23 ve Vojnicích.

Proč U Kocánků? Rozálie Karfíková z Vojnic, matka prvního Karfíka na statku – Antonína Silvestra, se jmenovala za svobodna Kocánková. A protože Karfíků byla v Košticích řada, pravděpodobně se rozšířila tato přezdívka.

Autorem všech textů v sekci Historie koštických domů a výhradním držitelem autorských práv k nim je paní Irena Hellerová.

Historie koštických domů

Mlýn č.33 a přilehlý dům č.57

Ve starých kronikách nalezneme zprávy o mlýně v Košticích, nevíme však, stál-li na stejném místě jako dnešní. Tak např.13.4.1436 Jan Nenáhlo z Koštic svědčil, že mlynáři, bratři Martin a Duchek jsou bratři dílní dědictví svého otce Klementa, mlynáře v Košticích, sedícího na mlýně více než dvacet let.

A dále 6.3.1551 zapsal doktor Bernart Koštický z Koštic ve dluhu 100 kop gr. Anně z Hungerkostu, manželce Jeronýma Hrobčického z Hrobčic, Lidmile, dceři téhož Jeronýma a své sestře Kateřině, manželce Jana Mikše z Hrobčic , že zaplatiti mají po smrti jeho a prve nic, pokud by bez nich býti nechtěli. Pakliže nezaplatí, tehdy oni s jedním komorníkem pražským budou se moci uvázati v dědiny jeho (Bernarta) v polovici vsi Koštic, dvorů kmetcích s  platem, v  polovici mlýna koštického a ve všeho v  té polovici příslušející s  dědinami, lukami, Vohře řekou, potoky, to vše, což tu

má ………

Panovník, šlechta a církevní instituce podporovali výstavbu mlýnů jako zdroje jistých finančních příjmů. Pravděpodobně již ve 13.století si vrchnost zajistila výsadu nuceného mletí ve svých mlýnech a pravidelné platby za mletí. Součástí každého panského dvora byl mlýn, který mlel nejen mouku majitele panství, ale byl k dispozici i poddaným pro semletí jejich úrody. Na každém mlýně se chovala prasata, ta sežrala všechny obilné zbytky i mláto z panského pivovaru.

Základní konstrukce středověkého i novověkého mlecího zařízení vychází z římského mlýna, kdy vodní i paleční kolo je umístěno na vodorovné hřídeli a pastorek na svislé kovové hřídeli, která prochází spodním kamenem a na vrcholu nese kámen běhoun, kterým otáčí. Mlecí kameny s násypným košem leží v úrovni mlecí podlahy položené na masivní trámové hranici. Koštický mlýn byl poříční, a to pozemský neboli pobřežní, na břehu řeky vystavěný. Mlynáři se říkalo velkovodský.

Další písemná zmínka o koštickém mlýnu již u ostrova na řece Ohři (tedy dnešním místě) je z r.1574, kdy byl provozovatelem mlýna do roku 1584 koštický mlynář Svatuš Pakosta, poddaný Fridricha z Lobkowitz a na Peruci. Na počátku 16.století stál větší mlýn 1.000 – 1.200 kop grošů míšenských.

V 16.století existovalo více kategorií mlynářů, ten koštický byl v  té době pravděpodobně náchlební – tzn. najatý za plat nebo nájemní – v nájmu za předem smluvenou částku ročního příjmu.

Do r.1654 ve mlýně působil Tomáš John, v Berní rule je r.1654 zapsán jako John Tomáš, sedlák. Kupodivu o koštickém mlýně není v Berní rule ani stopy. Možná, že mlýn byl v té době shořelý nebo opuštěný po třicetileté válce a stavení bylo zapsáno podle posledního majitele pouze jako statek. V r.1669 byl obecním konšelem. Jeho syn Kryštof John s manželkou Kristýnou měl dcery Kateřinu (3.11.1674) a Marii, která se provdala 14.1.1694 za Ondřeje Wiedemana. Po r.1654 je mlynářem Šimon Čermák. Ten měl s první manželkou Annou děti: Maximina Kateřina (29.4.1672), Jan Jiří (12.6.1673), Jan Martin (12.11.1674), Šimon (8.1.1676), s druhou manželkou Kateřinou pak Kryštof (1.2.1678), Anna Kateřina (24.9.1685), Maxmiliana (27.9.1687). Měl ještě třetí manželku Alžbětu Krásovou z Vojnic, se kterou se oženil 17.5.1691, děti pravděpodobně neměli.

Koncem 17.století byl koštický mlynář pravděpodobně úroční – mlýn mu byl za nižší sumu prodán a on pak platil roční úrok nebo (a později určitě) mlynář výsadní – mlynář byl zároveň majitelem mlýna. 

Přilehlý obytný dům s hospodářstvím č.57 vlastnila v r.1652 Kateřina Denlerová, od r.1661 Bartoloměj Chvojný. Od r.1679 dům č.57 i mlýn vlastní mlynář Václav Sigmund s manželkou Kateřinou Michalovou, dcerou Víta Michala (svatbu měli 29.1.1675), kterému byl odprodán se čtvrtlánem za 50 kop. Měli dvojčata Helenu a Annu Marii (nar. 2.9.1686). Roku 1687 dům koupil mlynář Šimon Čermák č.57 se čtvrtlánem od Ondřeje Béra za 60 kop,1694 kupuje objekt č.33. V roce 1698 kupuje č.57 Jan Majer s manželkou Alžbětou od bývalého mlynáře Jana Čermáka za 100 kop. Jan s Alžbětou měli syna Josefa (18.3.1700) a dceru Marii Alžbětu (22.3.1704). Jan Čermák s manželkou Dorotou měl dceru Dorotu (22.5.1689), s druhou manželkou Alžbětou měl Petra Pavla (1.7.1691) a Jana Jiřího (14.4.1693).Tento Jan Čermák je však od r.1698 uveden jako majitel mlýna č.33, takže je tu drobná nesrovnalost, neboť dle matričních zápisů byl mlynářem v té době už Jakub Neruda, je totiž zapsán toho roku jako kmotr několika dětí s uvedením „mlynář koštický“.

R.1705 Jakub Neruda s manželkou Petronilkou koupil chalupu č.57 se čtvrtlánem za 120 kop. Téhož roku se jim narodil syn Václav Ignác (7.10.1705). Měli ještě dceru neznámého jména.

Od r.1713 je majitelem mlýna Kryštof Vajgl (nar.6.7.1676), syn Klementa Vajgla, poté Václav John. Ten roku 1757 kupuje od své tchýně Petronilky Nerudové chalupu č.57 za 250 kop a výminek 1 strychu pole u sv.Vavřince. V roce 1748 mlýn č.33 vlastní jeho syn Václav s manželkou Annou Vondráčkovou (zemřela r.1781). Svatbu měli 8.12.1737 v premonstrátské kapli na Pátku. Tito manželé nechali r.1759 zhotovit oltářní obraz v kostele sv.Antonína Paduánského. Měli děti: Annu Barboru (8.6.1738), Annu Kateřinu (26.2.1740), Antonína Ignáce (11.1.1741), Antonína (zemřel 26.1.1742 ve věku 3 neděle), Jan Kašpar (6.7.1743), Václava Josefa ((16.1.1746), Josefa Blažeje (5.2.1747), Václava Martina (7.11.1748), Barboru Kateřinu (16.14.1749), Antonína (14.10.1753), Františka a Josefa. V roce 1765 ve mlýně působí syn František John jako stárek. Pravděpodobně si koupil mlýn jinde, protože později zapůjčil bratrovi peníze na koupi koštického mlýna. Dědictvím v r.1768 mlýn převzali Barbora, dcera mlynáře a syn Josef John (nar.r.1744). Barboře se 17.11.1769 narodil nemanželský syn Jan. Josef John s manželkou Veronikou jsou vlastníky obou nemovitostí od r.1770 za 800 kop. Jejich děti často umíraly brzy po narození: 21.3.1774 Eleonora ve věku 3 let, 29.12.1775 Barbora ve věku 3 měsíců, Jan 11.9.1777 ve věku 4 let. 18.11.1769 přišel na svět Jan Alois, 24.2.1772 se narodil Josef Jakub. R.1774 se narodila Marie Veronika, která se r. 1793 provdala za Františka Weisse z Libčevsi ( spolu pak koupili koštickou hospodu č.44, jejich syn František Weiss, nar. r.1796, byl později lobkovickým účetním revidentem). 21.10.1777 se narodil František, který zemřel hned po porodu. 17.8.1773 se narodila Anna Veronika (zemřela 1.1.1786) a 28.11.1782 Václav. Josef s Veronikou koupil mlýn (předtím platil pouze právo užívací) se šesti koly od vrchnosti r.1780 za 5000zl. (jiný údaj praví za 3000 zl., ale je možné, že rozdíl činila dále zmíněná půjčka nebo 3000 zl. stál dům č.57 s hospodářstvím). Josef ovdověl 16.4.1786, jeho druhá manželka se jmenovala Gertruda Grünwald (zemřela 6.3.1814). S tou měl dceru Josefu (nar.19.12.1787, ihned po narození zemřela), druhá dcera Josefa (nar.1788) se 28.2.1813 provdala za Martina Vodičku z Vojnic č.6. 23.9.1789 se narodil syn František, 7.4.1792 dcera Barbora (vdala se r.1819), 20.5.1793 se narodila dcera Johana Terezie (zemřela 30.1.1854). Z roku 1787 existuje dlužní úpis Josefa Johna, mlynáře, který si půjčil od bratra Františka 2500 zl., které splácel od r.1781 do r.1790.

Roku 1802 Josef John zemřel ve věku 58 let a mlýn získal syn Václav John (nar.1782) za 4000 zl. Podle počtu jeho dětí se musel vodník u mlýna činit, podle mlynářského zvyku totiž nosil pan otec do mlýnice ukázat novorozence chase s dovětkem, že ho přinesl vodník! Pokud budeme dobře počítat, mlynář měl šestnáct potomků. S manželkou Barborou (nar.1773) měli děti: Františka (nar. 27.11.1804), Rozálii (nar.9.2.1806), Barboru (3.7.1807 – 1829),Václava (nar.22.12.1808), Prokopa (nar. 22.5.1810, zemřel ve věku 22 měsíců). Barbora zemřela 2.3.1811 ve věku 38 let. Děti , které měl Václav John s druhou manželkou Alžbětou : Václav Antonín (nar.26.1.1812), Karel (nar.17.11.1813), Ludvík (24.8.1815 – 1825), Josef (nar.5.3.1817). Třetí manželkou byla Marie Zvěřinová , dcera mlynáře z Křesína. Měli děti: Leopold (nar.5.3.1819), Marie Anna (nar. 30.10.1820),Vilém Leo (1.1.1824-15.12.1824), Alžběta (nar.13.11.1825, zemřela hned po narození), Bedřich (14.6.1828 – 1830), Františka Anežka (nar.29.1.1830). Nejmladší Dorota (nar.13.2.1832) se 10.11.1853 provdala za rektora a učitele roudnické školy Víta Schweizera. Leopold si vzal Antonii Fraikovou, dceru vysloužilého dělostřeleckého důstojníka a měšťana pražského. Leopold byl nejprve panským písařem ve dvoře. Jeho život vzal asi špatný konec, protože v matrice je záznam, že se 22.12.1862 v domě č.37 narodil syn Karel podruhům Leopoldovi a Antonii Johnovým. Později je v knihách Leopold zmiňován jako bývalý písař na panském dvoře. Možná o práci přišel, možná z ní odešel sám, každopádně dobře už se mu asi nikdy nevedlo.

Od r.1837 obě nemovitosti stále vlastní Václav (zemřel jako výminkář ve věku 63 let 21.10.1845), od r. 1844 jeho syn Josef John s manželkou Annou Jičínskou z Libochovic č.30, dcerou sládka libochovického pivovaru. Těm se 9.2.1845 narodila dcera Apolonia Marie, která týž den zemřela, 30.5.1846 syn Ferdinand, 31.5.1848 pak syn Svatoslav Josef, který rovněž zemřel hned po porodu, 12.10.1850 Anna, 8.9.1853 Marie Miroslava a Otokar Václav, r.1854 Otilie Josefa, 20.2.1860 Josef, dále Božena (4.8.1861-29.12.1864), Zdeňka, Karel (8.1.1866 – 2.2.1866).15.8.1867 se jim narodil syn Václav Vít, o kterém není nic dalšího známo kromě poznámky v matrice, že zemřel 24.11.1954. Ve mlýně zemřel Jakub Jičínský (1756-2.6.1846), otec mlynářky. V r.1858 kupuje dům č.56 (též majetek mlýna) Josef Jičínský, bratr mlynářky, měšťan libochovický.

V matrice jsou zajímavé zápisy, které nám pomohou osvětlit pojem krajánek.

Dne 24.81810 zemřel ve mlýně krajánek Jan Laubák ve věku 58 let, 30.8.1843 zemřel v č.33 ve věku 25 let krajánek Jan Weihzel z Lounska a 20.4.1844 zemřel ve mlýně ve věku 65 let krajánek Josef Hodáň z Rakovnicka.

Krajánek byl ve mlýně vždy vítán a oblíben i mezi zákazníky a mlynářskou chasou. Krajánci, to byli zpravidla vyučení mlynáři, kteří neměli stálou práci. Jakmile jim práce ve mlýně skončila, šli „vandrem“, od mlýna ke mlýnu.

V létě si někteří krajánci užívali pěkného počasí, to se na mlýně dlouho nezdrželi, nejpozději po několika dnech putovali dál. V zimě a za špatného počasí pak přebývali ve mlýně zpravidla po dobu delší. Vypomohli dle potřeby a možností ve mlýně, někdy i v hospodářství. Někteří putovali stále po stejném okruhu mlýnů, zvláště ti starší, případně nemocní. Takoví se vraceli a přicházeli i několikrát do roka, na dobu delší.
Mlynář měl cechovní povinnost poskytnout krajánkovi zdarma nocleh, stravu a také dát nějaký peníz na cestu. V našem případě asi nemocným krajánkům poskytli poslední zaopatření. Krajánci měli zpravidla vybrané společenské vystupování, sdělovali různé události, znali i pověsti a básně, nebo hraní na hudební nástroj. Byli světa i okolí znalí, často se dohovořili i cizím jazykem. Někteří se zabývali i zprostředkováním sňatků, mlýnského zařízení, případně i mlýnů.

Johnovi prodávají mlýn i přilehlý dům r.1882 za 30000 zl. manželům Janu a Anně Ortovým. Ti předtím prodali svůj mlýn (věno Anny Ortové, roz.Haškové) v Matrovicích u Mladé Boleslavi Albrechtu Kounicovi, majiteli panství Březno, a zakoupili mlýn koštický. Měli čtyři děti: Josefa Karla, budoucího majitele mlýna, Annu, provdanou za lesního správce Bureše v Křelíně u Jičína, Boženu, provdanou za JUDr. Eduarda Havláta, advokáta ve Slaném. Božena se po ovdovění provdala za Josefa Srba, ředitele Schöllerova dolu v Libušíně. Syn Jaroslav byl ředitelem České průmyslové banky v Praze. Ortovi mlýn r.1886 předali synovi Josefu Ortovi (nar. 28.4.1864) s manželkou Antonií roz. Kopšovou, mlynářskou dcerou z Horek u Mladé Boleslavi. Josef později vedl spor o věno s jejím otcem.

Mlynář Josef Karel Ort byl podnikavý člověk s gymnaziálním vzděláním. (V současnosti jsou v představách lidí tehdejší mlynáři prostí lidé bez vzdělání, ale ve skutečnosti to většinou byli nejvzdělanější lidé ve vsi.) Pustil se do přestavby mlýna. Finanční krizi, zaviněnou překotným investováním, řešil odjezdem za výdělkem do Ameriky. Nebyl schopen splácet půjčky, jeho tchán mu odmítl pomoci a Josef před věřiteli doslova utekl. Původně pomýšlel v Americe zůstat a povolat tam i svoji rodinu. Jeho manželka však nakonec dlužné peníze dala dohromady(možná i s pomocí jeho sourozenců), dluhy vyrovnala a Ort se vrátil do koštického mlýna. Po návratu modernizaci mlýna dokončil a ten se stal prvním českým automatickým mlýnem. Nahradil pohon  šesti vodními koly turbínami, instaloval parní stroj, na světové výstavě v Paříži nakoupil moderní mlecí stroje, provozoval elektrárnu i pekárnu, které sloužily i potřebám obce Koštice. Od r.1902 mlýn poháněla jedna Francisova turbína, od r.1915 turbíny dvě. Při všech svých starostech vydával od roku 1898 politicko-satirický časopis„Podřipské střely“. Koštická elektrocentrála poháněla nejen mlýn, ale zřídilo se i pouliční osvětlení v celých Košticích, mlýn dodával také elektřinu do domácností. Výpadky turbín později zajišťoval parní stroj. Josef Ort byl podporovatelem mnoha spolků a kulturních organizací, v letech 1896-1902 byl i starostou obce Koštice. Spoluzakládal koštický dobrovolný hasičský sbor. Prosadil zřízení pošty v obci, byl hlavním akcionářem výstavby trati Libochovice – Louny, měl první telefonní spojení, zakládal hospodářské družstvo v Libochovicích , před první světovou válkou se stal dohlížejícím správcem ( a též mecenášem) v koštické škole, jejíž hospodaření se od té doby pronikavě zlepšilo.(V roce 1923 je poznámka ve vojnické školní kronice, že mlynář J.Ort zapůjčil žactvu automobil na výlet na Karlštejn, zúčastnilo se 23 žáků. To tedy asi jeli v náklaďáku.) Ucházel se v r.1882 též o koupi křesínského mlýna, měl ho už zamluvený, ale nesložil závdavek a Antonín Klíma ho předešel. V matrikách jsou zápisy, z nich vyčteme, že ve mlýně působil mistr kovářský, pekařský, bednář, kolář atd., všechna řemesla, která byla potřebná k provozu mlýna, zejména však sekerník.   Na rozdíl od kolářů, kteří vyráběli a opravovali především kola k nejrůznějším hospodářským vozům, sekerníci vyráběli ze dřeva kolesa o průměru od tří do pěti metrů, která poháněla mlýny, pily, hamry a další stroje. Historickou zajímavostí je bezpochyby i fakt, že adepti mlynářského řemesla (samozřejmě i Josef Ort) museli u mistrovských zkoušek doložit, že dokáží zvládnout stavbu mlýnského a palečního kola. Ovšem kromě vodních kol vyráběli i rozvody a mechanismy vodními koly poháněné a prováděli jejich údržbu. Např. v r.1895 byl sekerníkem v koštickém mlýně František Sládek, původem z Hořepska (s manželkou Annou, roz.Krausovou z Koštic č.60, se jim 29.10.1895 narodil syn Josef). Na tomto místě můžeme vzpomenout i na některé další pracovníky mlýna, tak jak jejich jména zůstala zachována v matrikách: V r.1866 byl stárkem ve mlýně František Vorel (bydlel v č.31 s manželkou Annou roz.Ambrožovou), v r.1867 byl ve mlýně mlynářským (nižší pracovní místo) Antonín Vojtěch (bydlel v č.14), v roce 1869 byl mlynářským František Kraus, bydlel v č.60. Velmi zajímavý byl stárek v r.1881 Josef Zajíček, který později zakoupil hospodu č.44 a založil generaci majitelů této nemovitosti. Jeho manželkou byla Rozálie Karfíková z č.42. V r.1886 byla ve mlýně služka Anna Zejdová z Budče, která porodila 29.12.1886 nemanželského syna Františka. V 90.létech 19. století byl mládkem Karel Kubík z č.78. V r.1892 je mlýnským pekařem Martin Beran, původem z Chraberců, před ním Karel Svatoš. V r.1895 je zaznamenán čeledín Jan Heyduk, v r.1896 kovář Josef Krejčík (byl evangelík, to byla v té době vzácnost) a mlynářský Václav Beránek (měl nemanželské dítě s Terezií Hyklovou). V r.1899 tu byl kočí František Jirásek. Většina zaměstnanců byla původem přespolní, pocházeli hlavně z východních Čech, Kutnohorska a okolí Prahy. Celé 19.století má dům č.57 pronajatý rodina Vykysalých, vesměs mistrů truhlářských, které koncem 19. století farář přejmenoval na Vykysalovy.

Vzpomeneme též pravděpodobně prvního českého „radioamatéra“, Ing. Karla Orta (nar.1.2.1889), syna mlynáře, který se již v letech 1899 – 1902 zabýval plánem výstavby vlastní vysílací a přijímací stanice.  Jeho pokusy dospěly ke stavbě antény v jeho rodišti.  Koštický mlýn se v letech 1908-1914 stal významným místem výzkumu bezdrátového přenosu lidské řeči. Ortem vybudovaná laboratoř byla odborníky považována za nejlepší v tehdejším Rakousko-Uhersku. Na návrh Karla Orta byla zřízena v elektrárně akumulátorovna. Elektrické články (60 kusů) byly nabíjeny přímo dynamem o napětí 120 V. Tato napěťová záloha sloužila při velkých a malých vodách, kdy musely být turbíny odstaveny. Největší využití 120V v elektrických článcích bylo při pokusech s jiskrovou telegrafií a úspěšným bezdrátovým vysíláním lidské řeči. Otec Josef právem předvídal světlou budoucnost svého syna Karla a v jeho plánech ho podporoval. V té době mladý Ort publikoval více než 30 původních článků. Tyto publikace byly doplněny výkresy, schématy a fotografiemi. V čísle 18 časopisu „Vynálezy a pokroky“ z roku 1911 (Ortovi bylo 22 let!) obdržel 1. cenu za nejlepší uveřejněné práce. Nárok na cenu však odmítl. Když si uvědomíme, že v té době nebyly žádné učebnice zabývající se vysokofrekvenční tématikou, některé tehdejší výklady vzbuzují úsměv: „…přespolní elektrický proud nakukává jaksi proudu místnímu, jak tento pracovati má…“. Již v roce 1909 Ort patentuje kondenzátorový mikrofon, publikuje výčet Edisonových patentů. Vlastním zařízením poslouchá jiskrovou telegrafii z lodí plujících na dalekých mořích. Společně se svým přítelem Riegrem konají v Košticích první pokusy s bezdrátovým přenosem lidské řeči na vzdálenost 600m. Studia zahájil na reálce v Lounech(kde byl členem školního orchestru prof.Krause), absolvoval však v Praze. Studuje v Berlíně, Eberswalde a v Karlsruhe, kde se stává v r.1911 inženýrem v oboru vysokých frekvencí, inženýrský titul však obhajuje na technice v Praze.. Již za studií pracoval v Německu( Braunschweig).V roce 1914 pracuje ve výzkumných laboratořích firmy Telefunken v Berlíně. V tomto roce v červenci se Ing. Ort za pomoci Ing.Riegra a prof.Prawitze z Berlína dal do stavby vysílací antény na břehu Ohře v Košticích. Základem byl stožár výšky 36 m. Tato anténa měla umožnit pokus vysílání mezi Košticemi a pražskou technikou. Práce byla ukončena s vyhlášením mobilizace. Svět byl na počátku 1. světové války.V roce 1914 žádá ve Vídni povolení k provozování vysílací stanice, které bylo zamítnuto, neboť v čase jednání došlo k sarajevskému atentátu.V té době pracoval jako volontér (volontér byl dobrovolník, osoba, která po nabytí teoretického vzdělání vstoupí zatím zdarma do služby odborné, aby se dále prakticky zdokonalila), později technik německých pobřežních a námořních signálních zařízení. V roce 1915 odjíždí studovat a pracovat do Švédska a odtud se vydává lodí na inspekční cestu na Island. Loď je však anglickým námořnictvem donucena přistát na Shetlandských ostrovech a pak v New Yorku.

Dopis, který došel z Ameriky do Koštic, byl psán formou deníku na lodi S/S Frederik VIII. :… „bohužel, musel jsem cíl svojí cesty úplně změniti. Naše loď plula stranou od válečného území a myslil jsem, že šťastně dostihnu svého cíle na Islandu. Bylo to však v neděli večer, kdy jsme již minuli Shetlandské ostrovy anglické, když hlášeny byly dvě lodi, které se k nám blížily; jedna z nich brzy však změnila směr k jihu, druhá plula přímo k nám. Pomalu byly její obrysy určitější a brzy bylo viděti, že to jest anglický křižník. Bylo již značné přítmí a křižník plul úplně beze světel – vyjímala se příšerně ta černá obluda. Když byl již nám značně blízko, zamrkala na stěžních dvě světélka a okamžitě naše loď zastavila. Za chvíli připlula lodice se třemi důstojníky anglickými, kteří mě, jakožto rakouského příslušníka a ostatní německé příslušníky na lodi se nalézající, velmi slušně se dotazovali po cíli cesty. Když jsem pravil, že Island, tu mi bylo sděleno, že sice tam mě pustí, ale zpět ne. Po krátkém jednání mi dali na srozuměnou, že jestli nechci s nimi jeti do Liverpoolu v Anglii, abych jel, po zastávce na Islandu, do Nového Yorku.

A tak se právě nacházím na této cestě….“

Byla válka, a tak nebylo divu, že v evropských vodách křižovaly německé ponorky.

… „potkali jsme německý podmořský člun (byl k vidění pouze periskop) a několik norských torpedových člunů, které střeží pobřeží a cestu pro neutrální lodi proti plovoucím minám … právě jsme se dozvěděli o neštěstí cestovního parníku Lusitania, což vyvolalo značné vzrušení; byli jsme radiotelegraficky dobře informováni o válečných událostech…..“

Na lodi S/S Frederik VIII se denně tiskl pro pasažéry „The Atlantic Daily News“. Byly to zprávy přijímané z Marconiho bezdrátové stanice na Cape Codu ve státě Massachusetts v USA. 

Německá ponorka U 20, pod vedením poručíka Waltera Schwiegera, vyplula 30. dubna 1915 z námořní základny Emden v Severním moři. Spolu s dalšími dvěma ponorkami měla rozkaz vyhledávat a ničit nepřátelské válečné lodi, armádní transporty a obchodní lodi ve vodách obklopujících britské ostrovy.  Znepokojená britská admiralita v Londýně poslala Lusitanii telegrafickou zprávu radiem a varovala kapitána Turnera, že v oblasti, k níž se blíží, operují nepřátelské ponorky.
Střela zasáhla loď mezi příď a střed asi tři metry pod hladinou. Po ostrém počátečním výbuchu torpéda následoval téměř okamžitě druhý, ještě ničivější.
Lusitania se naklonila na pravý bok a během osmnácti minut se potopila.
Parník S/S Frederik VIII, na kterém se plavil Karel Ort, byl ve stejném nebezpečí. Všichni si to uvědomili v neděli 9. května, kdy přišly zprávy o obětech potopené Lusitanie. Z amerických přístavů bylo na cestě do Evropy 88 lodí! Nebezpečí pro S/S Frederik VIII již nehrozilo, 9. května se loď nacházela již v bezpečné vzdálenosti od Německem vyhlášené válečné zóny. Vzdálenost od pobřeží USA byla o půlnoci 630 mil.

Námořní parník Frederik VIII připlul do New Yorku dne 11. května 1915 v poledních hodinách. Rakouský pas Karla Orta budil v této válečné době nedůvěru přístavních úředníků. USA však dosud do války nevstoupily. Přes všechny průtahy mohl mladý Ort již odpoledne vstoupit na pevninu amerického kontinentu. V dopise datovaném 22.7.1915 píše rodičům do koštického mlýna: … „ze zdejšího pobytu budu míti profit velmi velký, neboť vidím vše co a jak se dělá a čeho si mám všimnout a čeho ne …“
Tak se Karel nechtěně dostává do Ameriky. Uchytil se u Western Electric v Chicagu. K Chicagu se váže jedna obrovská tragédie, které se Ort vyhnul jen o fous.

Western Electric Company pořádala každoročně pro své zaměstnance výlety přes jezero Michigan. Na dny 24. a 25. července 1915 se připravoval plavební výlet z Chicaga do Michigan City dvěma parníky.   Koncem měsíce července a v srpnu uveřejnily české noviny zprávu: „Katastrofa zábavního parníku s cestujícími u Chicaga!“ Dále noviny přinášejí podrobnosti: „Došlé americké listy podávají nám teprve obraz o příšerné katastrofě, která se 24. července 1915 odehrála v Chicagu. Dle posledních fakt jest to jedna z největších lodních katastrof světa a převyšuje svým rozsahem i nejhrůznější námořní událost, potopení Titanicu. Světoznámá firma Western Electric Company uspořádala pro své zaměstnance, jako každý rok, dvoudenní výlet přes jezero Michigan do Michigan City. Výprava tato byla již po čtyři roky prováděna, letos byl rok pátý. Loď kotvila ve městě na kanálu u mostu Clark. Ráno, o šesté hodině, počali se na loď valiti veselí výletníci, těšíce se na plavbu po rozsáhlém jezeře. Loď měla předepsáno zatížení 2500 osob a jak dodatečně zjištěno, přišlo na loď 3700 osob. Výletníci usadili se v lodních salonech, kabinách a na palubě.

Kapitán lodi Harry Pederson, maje vědomost o velkém počtu výletníků, nenaplnil den před tím spodní prostory kvůli zatížení vodou. Spoléhal se, že výletníci v tak velkém počtu zatíží loď sami. A to se stalo lodi osudným. Co bylo příčinou? Asi 20 m od parníku udála se srážka dvou menších lodic. Pasažéři na palubě parníku to všichni chtěli vidět. Seběhli se všichni na jeden bok paluby. Několik set, snad tisíc lidí, tedy váha přibližně 50.000 kg, převalila se na jednu stranu lodi, která měla spodní prostory prázdné. Loď se náhle překotila na bok. Příšerný křik tisíců se rozlehl z řeky na břeh. Sta osob spadlo do řeky a neznajíce plavat, tonulo, sta jiných a sta uvnitř lodě byli zaliti vodou, okny a otvory do ní vniklou, aniž by mohli uniknout. Jistý zachráněný vypravuje, že spatřil, jak při povalení lodi na bok sletělo piano na hromadu lidí a mnoho jich zabilo. Na řece nebylo jinak. Matky se potápěly s děcky v náručí, které nechtěly pustit. Co nás Čechy také dojímá, že při katastrofě zahynulo též na tři sta českých lidí. Zatím bylo nalezeno 1800 mrtvých …“(to se nakonec nepotvrdilo, mrtvých bylo „jen“ 844) .Tolik české noviny o katastrofě.

V koštickém mlýně vládlo velké napětí. Uplynul již měsíc od katastrofy v Chicagu a od Karla zatím žádná zpráva. Při neštěstí přece zahynulo tolik Čechů….
S velkým zpožděním došel dopis od Karla rodičům. Veliká radost zavládla ve mlýně. Razítko chicagské pošty bylo 9. srpna 1915. Nejdůležitější byl obsah dopisu: „…. V minulých týdnech postihlo naši továrnu veliké neštěstí. Byl projektován velký lodní výlet všech zaměstnanců továrny a při tom se převrátila loď, která vezla as 3000 účastníků. Z továrny se jich utopilo více než 1000. Snad jste o tom četli. Neštěstí se stalo v přístavu v rameni řeky as 3 metry od břehu. Já se nalézal ještě s kolegy z našeho oddělení na lodi druhé. Tak nyní 3 dny nepracujeme v dílnách, ale na spisování mrtvých a ztracených, a to ve dne v noci…“ 

Po potopení lodi Lusitania vstupují USA do 1.světové války, firma se stává součástí válečného výzkumu a Karel Ort je jako cizinec propuštěn, dál ale koná pokusy pro Research Corporation soukromě. V té době začal Karel trpět depresemi, tížila ho samota, zejména poměry v New Yorku a Filadelfii ho zcela znechutily, trápila ho i nedokonalá znalost angličtiny, která mu vadila zejména při častém používání telefonu. Od myšlenek na sebevraždu ho uchránila Luisa (Aloisie) Princová, Češka z Vodňan, která byla již 5 let v Americe a pracovala jako vychovatelka či hospodyně. Přesto, že je pojilo vzájemné přátelství a láska, nedovolil si Karel pomyslet na sňatek s ní, a to pro rozdílnost původu. Karel, budoucí dědic mlýna, byl představitelem oblastní honorace, Luisa byla dcerou zahradníka.

Pro nedostatek financí se Karel nechává zaměstnat u Westinghouse Lamp. Později přechází do týmu Itala Marconiho. V roce 1919 se Karel snaží navrátit domů. Jsou s tím spojeny nemalé problémy, protože kvůli bývalé práci pro německé firmy je očerňován jako rakouský špion. Problém byl v tom, že do Ameriky přišel jako rakouský občan a odejít chtěl jako občan československý, konzulát mu s vydáním pasu činil neustálé obstrukce. Karel měl rozsáhlé plány, zamýšlel v Košticích (později úmysl změnil na Hloubětín) zřídit výrobu žárovek s ing. Riegrem a nakoupil za tím účelem v Americe stroje, ve spolupráci s otcem se připravoval na podnikání v oboru radiofonie. Otec mu zakoupil pro jeho plány s radiofonií v Praze pozemky na výstavbu nového podniku (později Tesly Holešovice), kde chtěl vyrábět bezdrátové přístroje, vařiče a topidla. V Praze chtěl Karel otevřít technickou kancelář a habilitovat se jako privátní docent na pražské technice. Dále se chtěl přirozeně věnovat mlynářství, vždyť byl dědicem poměrně velké firmy.

V roce 1919 koštický mlýn vyhořel a otec se švagrem Loupalem byli zatčeni a obviněni z válečného keťasení.

Na podzim 1919 byl již Karel konečně v Čechách, od Luisy mu chodí dopisy adresované Ing. Riegrovi. Rodina mu mezitím usilovně shání nevěstu, o Luise nikdo nic neví a otec, znechucený politickou situací v Československé republice, mu naznačuje, že by měl požádat o americké občanství.

V listopadu 1919  přijel krátce domů do Koštic, aby zjistil stav výstavby závodu, seznámil se se situací v nové republice  a hlavně zajistil patentovou ochranu svých vynálezů. Po měsíci se vrátil do Ameriky zajistit odeslání strojů pro žárovkárnu a dokončit své závazky u Marconiho, aby se mohl vrátit s čistým štítem. Osud ale rozhodl jinak.

3.února 1920 Luisa Princová posílá Karlově sestře Marii Loupalové do Starého Kolína telegram o Karlově smrti. Podlehl epidemii španělské chřipky a zemřel v New Yorku 1. února 1920, Luisa byla u jeho smrtelné postele. (Některé nepodložené pověsti pravily, že byl zavražděn mafií v Chicagu, toto je bohužel nepřímo naznačeno i na pamětní desce u mlýna.) Na rozhraní února a března oslovuje Luisa Karlovy rodiče, aby určili způsob jeho pohřbu. Převoz těla do Čech stál tolik peněz, že se Luisa s Karlovými přáteli rozhodla pro odvážné řešení: Kontaktuje výrobce již zaplacených strojů pro plánovanou žárovkárnu, vysvětlí situaci a požádá o možnost vrácení zboží a navrácení peněz. Za tyto peníze vypraví Karlovy ostatky v zinkové rakvi přes oceán a na této cestě ho doprovází. Do rodinného hrobu v Košticích je uložen až 13.5.1920. Luisa se s Ortovými velmi sblížila, vdala se za staršího italského diplomata a žila v USA. Ještě její dcera – ředitelka holandské pobočky KLM – byla s rodinou Blížencových ve styku.

V roce 1921 manželé Ortovi postavili krásnou tzv.mlýnskou vilu č.109 (je velmi podobná hvězdárně v Mikulášovicích) jako bydlení pro kvalifikované zaměstnance – stárka, řidiče atd. Projekt a stavbu zadal mlynář v r.1920 stavební firmě bratří Pokorných z  Libochovic. Tato firma realizovala všechny stavby v areálu mlýna. Pozemek byl koupen od Lobkoviců V domě byly čtyři byty a stal se skutečnou architektonickou perlou Koštic. Nyní ho vlastní rodina Benešova. Stejným stylem chtěl mlynář Ort dostavět a rozšířit obytné prostory mlýna, ale byla postavena jen část jeho odvážného plánu. Pokud by byl dům dokončen, byl by dnes jistě ozdobou celého Poohří.

Po smrti mlynáře Josefa Orta (8.4.1927) majetek spravovala jeho žena Antonie. Mlynářská dcera Marie, Karlova sestra, narozená r.1887 (absolventka ústavu hraběte Pöttinga v Olomouci), se vdala do Starého Kolína za mlynáře Vojtěcha Loupala. Ten předčasně zemřel, když přišel o majetek následkem krachu burzy v  New Yorku a následné světové hospodářské krize, manželka ho do hrobu brzy následovala. Poslední rekonstrukci koštického mlýna provedla v roce 1947 vnučka Josefa Orta Marie Loupalová (nar. 1912) se svým manželem Josefem M. Blížencem, bývalým důstojníkem čsl. armády. Manželé Blížencovi měli známosti hlavně v pražských uměleckých kruzích, a tak mohli koštičtí často ve mlýně vidět známé herce, zpěváky atd. té doby. Vzpomíná se především na Růženu Šlemrovou. Paní Blížencová šila zásadně u Podolské, na fotografiích jsou vidět její nádherné modely, je škoda, že se nedochovaly. Mlýn byl v roce 1948 znárodněn, majitelé i s dvěma dětmi vyhnáni. Marie Blížencová (absolventka jazykové školy v Montreaux ve Švýcarsku) živila rodinu jako pokojská v Mariánských Lázních, později, když se poměry trochu uklidnily, využil zaměstnavatel její znalosti čtyř jazyků a mohla pracovat jako recepční. Majetek v Košticích převzaly nejprve Severočeské mlýny n.p., pak JZD Koštice, které mlýn změnilo ve sklady. Dcera Blížencových Eva již nežije. Syn Blížencových Josef je se svou paní Jiřinou a synem Robertem velkým příznivcem Koštic dodnes. Rodina bydlí v Českých Budějovicích. Po roce 1989 byly zdevastované objekty vráceny restituentům (Blížencovým), kteří je prodali současnému majiteli Josefu Kindlovi z Břežan, ten s rodinou obnovil vodní elektrárnu a postupně objekty rekonstruuje. Nelze nakonec nevzpomenout na jeden z dopisů mladého Karla Orta, zaslaný otci z New Yorku. Nadšen trávníkovými plochami kolem domů ve městech i na venkově, doporučuje celý mlýn i elektrárnu obklopit trávníky. A to se právě nyní u koštického mlýna děje.

Autorem všech textů v sekci Historie koštických domů a výhradním držitelem autorských práv k nim je paní Irena Hellerová.

Historie koštických domů

Bývalá tvrz

Koštický dvůr, původně tvrz, byl sídlem majitelů koštického panství. Jeho obyvateli byla nejen vrchnost, ale hlavně množství profesí, které jednak poskytovaly osobní služby majitelům a jeho rodině, jednak zajišťovaly provoz hospodářství.

16.století tvoří závěrečnou fázi vývoje tvrzí jako menších opevněných sídel. V Košticích šlo původně o izolovanou jednopatrovou budovu v komplexu hospodářských budov, obehnanou zdí. Po přestavbě pak šlo o jednokřídlovou budovu, k níž byla připojena hospodářská stavení : konírny (maštale), kůlny pro kočáry, sklady vlny, byty úředníků a obydlí čeledi (ty se někdy přesouvaly do podzámčí), dvůr, ovčín, pivovar, kovárna, olejna, stavení pro šafáře, sklepy, chladírny atd., v ohrazeném areálu. Společenský život se rozšířil i do prostor tzv. Panské zahrady.

Správa panství zajišťovala veškerá spojení mezi poddanými a vrchností, zároveň obstarávala spojení místní vrchnosti s veřejnou správou země. Obsáhla jak osoby poddané, tak teritorium a veškerý majetek vrchnosti, především tzv .poplužní dvůr. V Košticích se málo lišil od vesnické usedlosti, do doby Lobkoviců byl však i sídlem šlechty.

Košice byly vloženy do zemských desek r. 1634 ambiciózní cizí šlechtě, dědicům Jana z Aldringenu, jehož sestra Anna Marie se vdala za Jana Tomáše Brisigela a dostala věnem Koštice. Po manželově smrti byla majitelkou panství. Oba odpočívají v Křesíně. Pak se Koštic ujali jejich synové:

1663 Alexandr

1669 Leopold Albert

1676 Jan Florentin Matěj, pak Jan Tomáš a Osvald

1681 jejich sestra Marie Viktorie Koštice prodala Janu Kašpu Proyovi z Geiselbergu. Jeho manželka Anna Ludmila prodala panství r. 1694 Václavu Ferdinandu Popelu z Lobkovic, na Bílině a Libčevsi.

Zajímavé jsou záznamy o dvoře v Košticích té doby v matrice:

11. 2. 1670 se narodila Isabella, dcera Jana Gärbera, šafáře, a jeho ženy Doroty, kmotrou byla doňa Isabella Salome de Brisigel.

22. 7. 1670 se narodil Jan Tomáš, syn svobodného pána Leopolda Alberta Brisigela a jeho ženy Isabelly Salome

16. 8. 1671 se narodil Leopold Osvald, syn Martina Ignáce Ritchela, zahradníka dvora koštického, a jeho ženy Zuzany. Kmotry byli Leopold Brisigel, pán na Košticích, jeho bratr Osvald Brisigel, dále rytíř Ernst z Portheimu a Jana Alžběta z Brozan

29. 4. 1672 se narodila Maximina Kateřina, dcera mlynáře Šimona Čermáka a jeho ženy Anny. Kmotry byli Leopold Brisigel, Kryštof Pakosta a urozená panna Maximina Kaudfock

7. 8. 1672 se narodil Augustin, syn Kryštofa, sklepníka dvora koštického, a jeho ženy Anny, kmotrem byl Leopold Brisigel

16. 4. 1675 se narodil Jan Tomáš, syn Kryštofa, podkomořího, a jeho ženy Anny. Kmotry byli Jan Tomáš Brisigel, pan Kryštof Lízner ze Spitzenbergu, urozená panna Maria Saloma ze Schöngelu a urozená panna Magdalena Líznerová ze Spitzenbergu

V čele dobře vedeného velkostatku stáli byrokrati převážně původem z drobné šlechty. Tito hejtmani, později správci, museli dodržovat pravidla majitele statku, odpovídalo tomu i jejich vzdělání.

Dle dostupných údajů v katastru byla tzv .hejtmanská chalupa v č.p.4, v době sepisování Berní ruly r. 1654 byla pravděpodobně opuštěná (epidemie moru). Hejtmani a správci v ní bydleli od r. 1597. První byl ouředník Vondra, správce a vrchní dozorce statku koštického. Od r. 1607 v jeho domě žil nájemník Havel Klíma.

1618 písař Adam

1620 písař Jan Wolf

1632 Jan Klaus, hejtman panství Nový Hrad a Koštice¨

1651 Michal Háj, hejtman Koštic

1666-1679 Petr Voldšeit, správce Koštic

Nevíme však, kde bydleli poslední hejtmani před předáním úřadu do Libčevsi. V matrikách čteme, že dne 7. 10. 1685 byl kmotrem při křtu Anny Terezie, dcery zahradníka koštického Pavla a jeho ženy Heleny vznešený pán Jan Jiří Franc, hejtman koštický v letech 1681-1685. 10.4.1686 se tomuto hejtmanovi s manželkou Annou narodila dcera Marie Kateřina.

V letech 1686-1693 byl hejtmanem Albrecht Chládek. 28. 5. 1698 byl kmotrem při křtu Jana Františka, syna komorníka Adama Vágnera a jeho ženy Maří Magdaleny, vznešený pán Kryštof František Matheus Čimer, hejtman koštický a správce Jana Kašpara Proye z Geiselbergu. Dalšími kmotry byli František Jakub Vogel, důchodní z Libčevsi a Jan Klapka, obroční z Pátku. Ovšem v té době byla údajně již správa Koštic v lobkovické kanceláři v Libčevsi (1694).

Hejtmanovi byl podřízen důchodní, který vedl účetnictví, k ruce měl kontribučního a sirotčího písaře. Hejtmanovi též podléhal purkrabí nebo pojezdný, který zodpovídal za obchodní činnost statku a vsi a měl k ruce pivovarského a obročního písaře (ten se staral o polní hospodářství). Dále pojezdnému podléhal štolmistr, který měl na starosti vše okolo koní, a poplužní dvůr měl na starosti šafář. Šafářka, většinou jeho manželka, ale nemuselo to tak být, se starala o produkci mléka, chov prasat a drůbeže, stravování čeledi a děvečky (na 10 krav připadala jedna děvečka). Oba byli zodpovědní nejen za vykonanou práci, ale i za “soukromý“ život čeledi. Měli dbát na jejich spořádané a mravné chování, píli a poslušnost. Šafář s mužskou čeledí vykonával všechny zemědělské práce na polích, lukách, zahradách a vinicích podle potřeby a roční doby. Měl na starost i osevní plán a palivové dříví. Zároveň pomáhali děvečkám s dobytkem, prováděli těžší práce při zajištění chlévů a výběhů. Pečovali o nářadí, budovy, ploty a lávky. Šafářka a děvečky se staraly o domácí práce jako předení, draní peří, úklid a příprava jídla. Pěstovala se zelenina a připravovala semena pro příští rok. V létě v průběhu žní se počet lidí pracujících ve dvoře rozšířil o námezdné žence. Čeleď se musela časně ráno shromáždit před šafářem a šafářkou, odkud nastupovala do práce, a večer se opět shromažďovala ke kontrole. Najímána byla za stravu a určitý plat obyčejně na jeden rok, obvykle na sv. Martina. Námezdní vztah poddaných upravovaly hospodářské instrukce a čeledi vrchnostenské řády.

Privilegovanou funkcí ve dvoře byl ovčácký mistr. Pobíral vysoký čelední plat a k tomu naturální deputát. Mohl mít vlastní domácnost (dnešní dům č.p.39) a mohl chovat určitý počet, zpravidla 10%, vlastních ovcí. S jedním pacholkem obstarával 300-500 kusů ovcí. Jeho manželka pomáhala vesničankám při porodech. Byla též oblíbenou kmotrou.

Dále šafáři podléhal rybář, pivovarník a sladovník, polesný (lovčí, hajný), dráb, zahradník, pradleny. Zápisy v matrikách uvádějí jejich manželky jako rybářka, myslivcová…, což dnes působí trochu úsměvně. Zvlášť půvabný je zápis v matrice „ponocná“, tj. manželka ponocného. V Košticích to byl dědičně rod Zienertů. Zaměstnanci dvora byli z poddanských vrstev, dokonce přímo ze vsi, přesto však ve vesnici představovali cizí element.

Čeleď dvora bydlela v ratejně (čeledníku), čeleď konírny pobývala v tzv. holomčí světnici. Toto ubytování, z našeho pohledu zcela nedostatečné, bylo v té době přepychem oproti běžnému spaní čeledi ve statcích, kde se museli spokojit komorou nebo slámou ve stáji. Sirotci automaticky nastupovali do služby ve dvoře, i když už žili u jiného hospodáře. Některé provozovny v areálu dvora – prádelna, zahrada, kuchyně – sloužily pouze pro panstvo, úředníky a komorní služebnictvo. Pro čeleď tyto služby obstarávala šafářka. Pekárna zásobovala i čeleď. Kovárna, která byla mimo areál dvora, poskytovala služby i poddaným. Mlýn v dědičné smluvní držbě odváděl vlastníkovi panství výmelné z obilí a měl např. povinnost vykrmovat vepře z mlýnského odpadu. Vrchnost časem donutila krčmáře, tehdy v č.p.1, odebírat pouze pivo z panského pivovaru.

Na vsi byl v té době kovář, mlynář, krčmář a dokonce vždy nějaký kolář, ať už v Košticích či přilehlých obcích (běžně to nebývalo v každé obci zvykem)

Nejvýhodnější živností na vsi byla krčma, proto si ji vymiňovali lokátoři či jejich pomocníci spolu s rychtou. Lokátor byl podnikatel, se kterým feudál uzavřel smlouvu o rozdělení pozemků určených k postavení usedlostí a jejich obydlení. Lokátor se stával rychtářem a vykonával výnosné činnosti: nejenom krčmář, ale i kovář, mlynář, řezník…., také obhospodařoval 1 – 5 svobodných lánů, z nichž neodváděl poplatky, mimo to dostával díl z pokut vybraných za prohřešky poddaných. Byl rovněž osvobozen od roboty. Nejznámějším krčmářem a rychtářem v Košticích byl Antonín Hittig z č.p. 1, který nechal postavit sochu sv. Jana Nepomuckého, založil kostel sv. Antonína a zasloužil se o koštické školství.

Pravomoc rychtářů a konšelů a možnost zasahovat do života ostatních sousedů byla značně rozsáhlá. Mívali značnou kompetenci správní i soudní. Bylo jim ukládáno, aby v krčmách nedovolovali hrát v kostky a karty, dbali, aby se o církevních svátcích nekonaly zakazované čáry a zaklínání, pečovali o bezpečnost a dobrý mrav v obci, chránili zájmy vrchnosti a vykonávání jejich příkazů. V zimě se konaly veliké neboli obecné soudy za přítomnosti celé vsi, tam se vykonávaly a řešily nejdůležitější záležitosti, např. převody majetku a závažnější spory (proto v pozemkových knihách najdeme předávání chalup vždy kolem Vánoc či Nového roku). Povinností celé obce vůči vrchnosti bylo dbát o mezníky vyznačující hranice vesnického území, jež byly často i hranicemi majetku vrchnosti. Dokonce bylo povinností vodit dospívající mládence kolem mezníků, kde dotyční dostávali „na pamětnou“, aby si zapamatovali, kde jsou hranice obce, a v budoucnu dbali o její bezpečnost.

9.1.1686 se narodil Kryštof, syn Jakuba Michla, hajného, a jeho ženy Kateřiny

8.2.1687 se narodil Jan František, syn Jana Lorence, sládka – lat. braxator, a jeho ženy Ludmily (tento zápis potvrzuje existenci pivovaru na koštickém dvoře)

16.4.1687 se narodila Marie, dcera Tomáše Žaluda, sluhy, a jeho ženy Ludmily

21.11.1691 se narodil Prokop, sny Pavla Matěje, kočího, a jeho ženy Doroty

V 18.století důležitost koštického velkostatku značně pohasla, správa panství se přesunula do Libčevsi, mnohá čeleď už na statku ani nebydlela. Nejčastějším obydlím panského personálu bylo tzv. podzámčí – dnešní čísla popisná 24-31. Tam bydlili i někteří řemeslníci, jejichž řemesla byla v matrice zaznamenána, což je pro nás dnes zajímavé svědectví (např. zde sídlil Šubrt, punčochář a kantor).

Byly dohledány tyto matriční zápisy:

1713 Jiří Fohri, pastýř, má 16 strychů žita

Michal David, panský ovčák, užívá 12 strychů polí

1740 7.7. Michal Jašt, ovčák a syn ovčáka, si bere Kateřinu Sunkovskou

1741 Kryštof Jašt, syn ovčáka, a Františka, 26.2.17

1744 29.10. Matěj Rulf si bere Evu Jaštovou, dceru ovčáka

1746 Matěj Müller a Marie, 1.12.1746 se narodil syn Josef

1747 Bartoloměj Müller, polní mistr a Kateřina, šafářka, 26.1.se narodila dcera Marie Alžběta

1747 Josef Krejza, pastýř, Pavel Fiedler, šafář

1748 Rosina Matoušová, dříve Pollig, polní mistrová

1749 Bartoloměj Müller, polní mistr, a Kateřina, dcera Marie Alžběta (26.1.1747), syn Ignác (20.10.1749)

1750 Jakub Zimerman, šafář, a Alžběta, 5.6.1751 se jim narodila dcera Alžběta

1754 Kateřina Müllerová, polní mistrová, zvaná též vovčačka, Marie Anna Müllerová, dcera polního mistra

1757 2.1. se narodil Maří Magdaleně Müllerové nemanželský syn Václav

1758 Josef Ditrich, šafář, 1.manželka Anna, syn Jan Václav Michael (18.9.1758), 2.manželka Justýna, syn Josef (11.12.1760)

1762 Antonín Jašt (Jošt), ovčák, vzal si dceru Ignáce Müllera

1765 Anna Macek, šafářka

1765-1774 Václav Jašt, polní mistr, a Rosina

1765-1767 Václav Vacek, šafář, a Rosina, šafářka

1766 Matouš Lancman, pastucha

1771 Václav Vajgl, polní mistr, jeho žena Rozálie, polní mistrová.

1771-1773 Löbl Václav, šafář, s manželkou Dorotou, měli dceru Annu Františku

1772 29.3. se narodil Jan, syn Jana Josefa, řezníka ( psáno Fleysscher), a Markéty, cukrářky

1778 Václav Hájek, pastýř

1780 11.10. se narodil Václav, syn podruha Josefa Gärbera a jeho ženy Marie Magdaleny. Je to zajímavé už z toho důvodu, že Josef Gärber byl později na statku šafářem.

1799 14. 1. se řeznický mistr Václav Šrauk oženil ve věku 52 let s 29 letou Annou Marií Fritz

V letech 1771-72 došlo k očíslování stávajích domů ve směru hodinových ručiček, od čp.1 do č.p.46.

Další zajímavé zápisy z matrik, zjišťující jména obyvatel dvora v 19.století :

1800 zde působil Josef Kunc, panský luční hajný, měl dceru Terezii

1801 šafář Josef Gärber. Vdova po něm Marie se 25.11.1816 provdala za vdovce

Jakuba Nováka z Černochova

1822 zemřel František Koblížek, zaměstnanec

1834-1838 zemřely děti zaměstnance Kašpar, Jakub a Rozálie Mackovi

1835 Macek Jakub, adjunkt

1838 Hykl Jan, adjunkt

1849 Kunc (řečený Alt) Josef, kočí

1849 Kazimirský Josef, dělník

1849 Fohri Václav, služebník v knížecím dvoře, syn Bernarda Fohri, knížecího šafáře

v Charvátcích

1849 Mikš František, šafář a pachtýř, manželka Františka Kostelníková z Libčevsi,

syn Václava Mikše, sanytrníka

1849 Kunc Václav, knížecí luční hajný, manželka Terezie Langrová z Hnojnic

1850 3.4.umírá v čp.7 ve věku 54 let František Weiss, penzionovaný lobkovický knížecí

revident, syn hospodského z čp.44, umřel jako smyslů zbavený

1850 Šust Josef, poklasný v knížecím dvoře

1850 John Leopold, panský písař ve dvoře, syn koštického mlynáře

1870 panský luční hajný Jan Mates

1854 23.2.se narodila Anna Jenovefa, nemanželská dcera Jenovefy Schöninger, dcery

šafáře Františka Schöningera, původem z Libčevsi. Otcovství uznal František

Pail, sprostý voják z 13.setniny pluku krále Hessenského, nádeník v č.44

v Košticích, pak bytem Želevice15. Svatbu měli v Lounech 11.8.1857.

1856 15.1.uzavřeli sňatek František Günter, šafář na knížecím dvoře, syn mistra

punčocháře z Bíliny, a Johana Pilátová, hospodyně a kuchařka v knížecím dvoře,

dcera bílinského sládka

1857 19.1. se jim narodil syn Jindřich

1839-1860 panský úředník Václav Kuzebauch z Kamýku

1867 narodil se Antonín Prokop, syn ovčáka Hubínka

1869 Václav Pavlovský, vrchnostenský šafář

1871 Rulf Václav, čeledín, Liebzeit, pasák

Chvapil Václav hospodářský správce

1871 Kronvald Jan, správce, původně pasák a převozník (musel být asi velmi schopný)

Klíma Václav, pasák, Cepl Jan, ovčák, Hubínek Josef, pasák, Šneiberg Josef,

skoták, Dohnal Josef, skoták, Vogel Tomáš, skoták¨

1871 Janecký Karel, šafář

1878 narodily se Klímová Rozálie, dcera pasáka, Alžběta Kronvaldová, dcera správcem

1882 narodili se Lukáš Šneiberg, Johana Dohnalová, Anna Ceplová, děti zaměstanců

1883 28.10.se narodil Viktor Vilém Jan František, syn Jana Richtera, akademického ekonoma, syna Jana Richtera, pachtýře knížecího dvora v Košticích, a Anny Fladrichové, dcery knížecího důchodního z Bíliny

1883 narodil se Bohuslav Janecký, syn šafáře

1884 Pova Václav, dělník, Neumann Jan, hlídač, Kubáč František, dělník, Novák

Rudolf, kočí, Hauznerová Emilie, nádenice

1893 Bílek Jan, dělník, Jedlička Václav, dělník, Džunka Isidor, dělník

1893 narodili se Václav Jedlička, Blažena Bílková, děti zaměstnanců

1895 Svoboda Václav, šafář z Kojovic

1897 narodil se Ervin Novák a Marie Nováková, dvojčata kočího

1899 narodila se Marie Džunková, dcera zaměstnance

Celé 19.století Lobkovicové dvůr pronajímají, případne zde působí jejich správci s plnými pravomocemi.

Pachtýři, nájemci, správce (roky, kdy jsou o nich zmínky v matrikách, na statku působili samozřejmě déle:

1849 František Mikš, pachtýř

1851 Karel Ludvík Rauch, správce

1871 Kronvald Jan , správce

1873 Chvapil Václav, správce

1883 Richter Jan, pachtýř

1890 Valtera Matěj, lounský cukrovarník, nájemce

Na přelomu 19. a 20.století je zdokumentována též sušárna cikorky. Před 1.SV měl dvůr pronajmutý František Mrázek, po pozemkové reformě koupil r.1925 zbytkový statek. Od něj ho zakoupili Karhanovi, pocházeli z Třebízska z velmi bohatých rodů. Každý prodali po svatbě svůj statek a zakoupili koštický dvůr. Skončili v 50.létech 20.století velmi bídně, nová vrchnost jim majetek sebrala a dva staré lidi přestěhovala do patra hospody u nádraží, kde žili v jedné malé místnosti a na živobytí si vydělávali draním peří, aby neumřeli hlady.

Během 2.SV Runtovi, nájemci

Po 2.SV byl nájemcem pan Pilný, později majitel, vzal si Karhanovic vnučku.

Od r. 1950 znárodněno, vlastníkem místní JZD

V současné době je majitelem pan Jelínek.

Autorem všech textů v sekci Historie koštických domů a výhradním držitelem autorských práv k nim je paní Irena Hellerová.

Historie koštických domů

Družstevní drůbežárna v Košticích

Budovy drůbežárny už jsou bohužel dávno zbourané.

Koštická družstevní drůbežárna byla zřízena na konci 50. let 20. století za potokem Žejdlíkem, směrem na Vinec, poblíž dnešního domu paní Hroudové. Byla obklopena nádherným ovocným sadem, kde rostly švestky a višně, které bohužel skoro nikdo nečesal. Postupně byly postaveny tři haly – nejstarší dřevěná, kde působila paní Vajglová, pak zděná v působností paní Beránkové a nejnovější montovaná až nahoře – tu dostala na starost po skončení drůbežářské školy Marie Flajšrová, dnes Jarošová.

Aby se slepičky měly dobře, přes léto se rekreovaly v pojízdné drůbežárně – jezdilo se po louce, kde se napásly zeleného, nebo po sklizni po poli, kde vysbíraly všechna zrna, která tam zůstala po žních. Pojízdné drůbežárny byly dvě a většinou parkovaly na rozcestí nahoře na Vinci. Jednou se stalo, že nepřizpůsobiví obyvatelé Vaňkovny ( č. p. 1 )vykradli pojízdnou drůbežárnu, ukradli krmení a vajíčka. Služební pes šel po stopě až k větrolamu u Křesína, tam zloději lup patrně naložili do auta a zmizeli. Ovšem zástěra paní Jarošové byla viděna právě na jedné z obyvatelek Vaňkovny.

Chov slepic začínal přivezením 1500 několikadenních kuřátek do odchovny, která byla ve dvoře, kde dnes stojí benzínka. Kuřátkům se muselo topit – topil střídavě hlídač a chovatelka, pro uhlí se muselo pod pavlač do sídla družstva. Větší kuřátka byla venku na čerstvém vzduchu. Do hal za potokem pak šly dospělé slepičky.

Na druhé straně cesty se za potokem chovaly kachny. Měly tam na oploceném pozemku přístřešek a stálý přístup k vodě, takže byly v dokonalé kondici.

Koncem šedesátých let byly všechny budovy družstevní drůbežárny zbourány, stromy v sadu vytrhány a zlikvidovány. Chov drůbeže v družstvu tak skončil. Slepice si tak deset let užívaly přirozeným způsobem celkem spokojeného života, na rozdíl od dnešních klecových chovů měly podestýlku, volnost a přirozenou stravu.

Ve dvoře se kromě kuřátek chovali ve stájích býci. Ty od jara do podzimu každodenně hnali po Skalech pan Nápravník s dcerou na pastvu do Dobročky.

Družstevní koně byli ustájeni u Karfíků – Humpourů v č.p. 40, další dobytek v č.p. 14.

Irena Hellerová za přispění Marie Jarošové a Marie Pattové

Autorem všech textů v sekci Historie koštických domů a výhradním držitelem autorských práv k nim je paní Irena Hellerová.

Historie koštických domů

Tento dům není sice příliš starý, ale zejména v polovině 20. století měl zajímavý osud. Byl postaven r. 1880 rodinou Nešutů, první majitelem se stal vdovec Julius Nešuta, po ovdovění se znovu oženil a od r. 1889 je spolumajitelkou jeho druhá manželka Anna Nešutová.

Rodina Nešutů však v Košticích žila již déle.

Antonín Macek (tehdy zapsán jako podruh v č. p. 15, později jako podruh v č. p. 22 a nakonec převozník v č. p. 17) s první manželkou Terezií Kricnerovou z Vojnic měli dceru Annu Marii. Ta si vzala 21.8.1849 Antonína Nešutu (nar. r. 1823), krejčovského mistra, syna Julia Nešuty z Hlaváčova. Měli dceru Annu (23.4.1851), která zemřela jako dítě, dále syna Julia (12.9.1852), dcery Karolínu (1.9.1854) a Julii (4.1.1856), a syna Kajetána (25.12.1858, brzy zemřel). Nějaký čas žili v č.22, žil tam i Antonínův syn Julius Nešuta, rovněž mistr krejčovský, s první manželkou Františkou Eckeltovou z Ústí n.L. S Františkou měli děti: Terezie (25.2.1878), Julius Antonín (4.1.1880, zemřel jako dítě), Františka (6.1.1883, zemřela jako dítě), František (15.9.1884, brzy po narození zemřel), 17.12.1885 se narodilo mrtvé dítě, dále měli Josefu (27.2.1882) a Marii (29.3.1887). S druhou manželkou Marií Janeckou (někde je psána Anna Janecká) žili krátce v č. p. 57 u mlýna, poté postavili dům u vedlejší řeky č. p. 62. Měli děti Julia (28.2.1891, brzy zemřel), Žofii (15.5.1892), Antonína (29.3.1893, zemřel jako dítě), Julia (1.8.1894), Julii (10.2.1896), Eduarda (13.4.1898), Rudolfa (16.4.1900, brzy zemřel). Julius Nešuta ovdověl i podruhé, r. 1921 se v soupisu sčítání lidu pro č.p. 62 píše:

Nešuta Julius, ovdovělý, mistr krejčovský

Nešutová Julie, švadlena, dcera, svobodná, vede domácnost,

Nešuta Eduard, číšník bez práce, svobodný

Zavázal František, schovanec, ze Svárova, 29.1.1912, žák

Pravděpodobně na popud syna Eduarda byl dům přestavěn na hospodu, protože František Štědrý v r. 1928 dům označuje „hospoda, po válce vzniklá.“ Byl zde velký sál, kde se hrálo i divadlo, a naproti přes cestu byl kuželník. V koštické kronice je dům uveden jako útočiště dělnické mládeže.

Hospodu po válce převzala do nájmu paní Květa Svatošová. V r. 1952 je natrvalo uzavřen hostinec pana Zajíčka a hospoda U Svatošů se stala útočištěm divadelníků. A zde je na místě zmínit se o osudu koštických ochotníků, spojených s tímto domem a jeho obyvateli.

Koštičtí ochotníci provozovali divadlo již před 1. světovou válkou, kdy byla vůdčí osobností ochotníků paní pošmistrová Kmochová. I v meziválečném období amatérské divadlo kvetlo – bylo např. uvedeno melodrama Radúz a Mahulena, dokonce i ve volné přírodě v Želevicích. Divadlo se hrálo u Zajíčků, dělnická mládež hrála u Svatošů. Když je v 50. létech zavřena i hospoda U Svatošů, ochotníci se přesunuli do nového kulturního domu. Kroužek ochotníků byl v r. 1958 součástí Sokola a vedl ho pan Jaroslav Svatoš. V tom roce byla uvedena hra Babička je formát. Zkušebny byly v kulturním domě tam, kde je dnes kotelna. V r. 1958 přešli ochotníci pod Svaz mládeže. Hlavním aktérem divadelním činnosti byl stále pan Svatoš. Kulisy vyráběl čerstvě vyučený Václav Nešuta a krásně je vymaloval řídící Hofman. Kostýmy byly z půjčovny v Kolíně. Pan Svatoš zaslal míry herců a v Kolíně již vybrali velikosti kostýmů vhodné ke hře, která byla na programu. V r. 1959 byla uvedena představení Selská láska a Jedenácté přikázání, v r. 1960 Chudák manžel. V těchto letech ochotníci nastudovali i estrády, uvedené na silvestra.

Jako členové souboru jsou uvedeni v kronice Jaroslav Svatoš, Jiří Henc, Milena Holejšovská, Václav Nešuta, Vlasta Pavlátková, Zdeněk Novotný, paní Miltová, pan Sameš, Jaroslav Beránek, Ladislav Vopršal, nápověda paní Kubešová.

V r. 1962 nastal úpadek souboru, hodně členů odešlo na vojnu a na studia. Nově bylo ochotnické divadlo obnoveno až v současné době.

Dům č. p. 62 patří panu Jelínkovi, který ho velkoryse opravuje.

Autorem všech textů v sekci Historie koštických domů a výhradním držitelem autorských práv k nim je paní Irena Hellerová.

Historie koštických domů

Jeden ze statků na okraji starých Koštic, postupně zanikl – nejprve z jedné části vznikl dům č.p. 65 (koloniál u Lahovských), poté za socialismu byl zbytek statku zlikvidován a vznikla prodejna Jednoty, nynější železářství.

Statek byl kolonizován rychnovskými Němci, tak jako většina koštických usedlostí té doby.

R. 1650 byl majitelem Kryštof Richtr, syn Viktora Richtra, s manželkou Mariannou. Jeho sestra Eva se 30.12.1661 provdala za Klementa Straibla. Už v roce 1651 je zapsán jako majitel Mates Šlegl, r. 1652 rychnovský Jan Hortig a r. 1653 Mates Slatinský, koštický rychtář a konšel, který půllán koupil za 140 kop. Jeho syn Ondřej Slatinský se oženil 8.1.1679 s Annou Engelovou. Dcera Marie se provdala 8.9.1670 za Adama Čížka.Tyto sňatky založily velmi složité příbuzenství budoucích majitelů.

Toto rychlé střídání majitelů je záhadné, podle Berní ruly v r.1654 je majitelem Jan Hortig. Jeho syn Jan byl majitelem v letech 1662 – 1687. S manželkou Barborou měl děti Marii (30.7.1689) a Jana Jiřího (22.2.1687).

1813), Josefa (1792-2. 3. 1796), Kateřinu(23. 9. 1793-10. 10. 1793), Kateřinu (15. 6. 1797), Rozálii (23. 9. 1799-12. 10. 1799), Františku (6. 4. 1806), Matěje, Václava (24. 9. 1794), Antonína (2. 3. 1803-19. 5. 1803), Františka (29. 12. 1804), Josefa (24. 1. 1809).

  Všechny Richtrovy dcery měly kupu nemanželských dětí:

  1. Filipova dcera Barbora  měla nemanželského syna Františka (17. 1. 1825), nakonec se 22. 1. 1836 provdala za vysloužilce Václava Klimta (bylo mu 34 let).

  2. Dcera Kateřina měla nemanželského syna Václava (25. 5. 1823), 6. 12. 1829 se jí narodila nemanželská trojčata Adam (druhý den zemřel), Antonín a Eva ( ta se provdala 16. 9. 1856 za čeledína Václava Vurma), a dále měla nemanželské dcery Annu (4. 7. 1821-11. 6. 1824) a Kateřinu (měla později nemanželského syna Václava).

  3. Dcera Marie Anna měla nemanželského syna Antonína, zemřel 1. 1. 1811 ve věku 7 dní, a další nemanželské dcery Eleonoru(zemřela 24. 3. 1824 ve věku 10 měsíců) a Johanu (23. 10. 1815), která se provdala 12. 2. 1838 za Josefa Reisiga z Libčevsi (měli děti Václava, 22.9.1842, brzy zemřel, a Annu, 26.5.1844) – ovšem Johana už předtím měla nemanželskou dceru Ludmilu (16. 10. 1834). Dále měla Marie Anna nemanželské syny Antonína (26. 12. 1811)a Václava (23. 11. 1819), a dceru Jenovéfu (19. 12. 1829).

Po smrti Jana Hortiga se stali dědici majetku : Eva Hortigová, pravděpodobně matka Jana Hortiga (rozená Slatinská, sestra Matesa), Marie Hortigová, dcera, Jiří Hortig, asi bratr (s první manželkou Kateřinou měl syna Matyáše, 23.2.1767, s druhou manželkou Zuzanou dceru Marii Alžbětu, 8.1.1696), Kryštof Hortig, pravděpodobně další bratr ( s manželkou Marií měl dceru Kateřinu, 28.10.1703), Marie Slatinská, teta Jana Hortiga, později provdaná za Adama Čížka a Kateřina Engelová, roz. Hortigová, , dcera (provdaná 5. 2. 1690 za Jana Jiřího Engela, majitele č. p. 22 a hospody č. p. 1).

  Od r. 1693 je zapsán jako majitel Klement Vajgl s manželkou Annou, koupil statek za 65 kop. Měli děti Alžbětu (15. 5. 1672), Sabinu(8. 7. 1674) a Kryštofa (6. 7. 1676). Kryštof v roce 1713 koupil koštický mlýn.

Statek v roce 1705 užívá Jan Raif, od r. 1708 Jiří Richtr s manželkou Dorotou, se kterou má dcery Marii (22. 11. 1703), Annu a syna Jiřího. Jiří Richtr ml. má později s ženou Annou dceru Annu Marii (29. 4. 1740) a syna Antonína (umírá 31. 12. 1744 ve věku 10 týdnů).

V letech 1713-1735 statek vlastní bývalý mlynář Jakub Neruda se ženou Petronilkou. Mlýn prodali Kryštofu Vajglovi, ale mlýnský statek č. p. 57 jim zůstal.

Po nich usedlost vlastní Jan Richtr s manželkou Annou, mají děti: Jakub (6. 5. 1735), Anna Kateřina (8. 10. 1737) a Rozálie (19. 6. 1746).

12. 10. 1743 se na statku narodila Anna Marie, nemanželská dcera Anny Richtrové.

V letech 1749-1750  byl vlastníkem Matěj (někde zvaný Martin) Richtr, syn Josefa Richtra, s manželkou Marií Chlumeckou. Měli spolu děti: Martin, Josef, Eva (28. 2. 1738), Jan (zemřel 11. 2. 1739 ve věku 3 týdnů), Václav (8. 6. 1750), Matěj (24. 2. 1754) – pozdější majitel č.p. 22, Filip (1766), Kateřina, Rozálie, Barbora.

Jejich dcera Barbora se r. 1782 provdala za Františka Vágnera z č. p. 3 , dcera Rozálie se vdala za Jakuba Vágnera z č. p. 4, syn Martin se 18. 11. 1762 oženil s Annou Marií. Dcera Kateřina se provdala za Josefa Sunkovského z č. p. 22.

V roce 1782 hospodaří v č. p. 45 Martinův syn Matěj, ale už za rok umírá. Vdova po něm statek předává Josefu Richtrovi (1742 – 1. 3. 1837). Ten měl s manželkou Kateřinou Vágnerovou (1749 – 21. 9. 1836) z č. p. 3 děti: Kateřina (28. 11. 1788 – 20. 3. 1789), František (28. 8. 1790-14. 9. 1790), Josef (3. 9. 1791, brzy zemřel), Josef, Václav (24. 9. 1793), Barbora (2. 2. 1796), mrtvě narozená dcera (22. 8. 1798), dvojčata František a Terezie (23. 12. 1800-2. 1. 1801), Antonín (1. 8. ěti: Josef (24. 10. 1855), Anna Alžběta (22. 7. 1858), Marie Barbora (10. 3. 1863) a Václav (29. 6. 1866). Zde je velmi zajímavá okolnost, že Tyšerovi v domě už dříve žili, zřejmě v nájmu v části, kde je dnes č. p. 65, protože již 8. 2. 1838 zde zemřela dvouletá Anna, dcera Jana Tyšera. Další Janova dcera Marie zemřela ve věku 20 let 20. 12. 1847. Sám Jan Tyšer, v matrice nazvaný chalupník a kostelník, zemřel na choleru 27. 7. 1850 ve věku 52 let. Příbuzenství Jana s Karlem, pozdějším majitelem, je záhadné, asi těžko to mohli být bratři – dle věku, ani otec a syn – Karel nepocházel dle matriky z Koštic. V domě bydlel i hrobník Josef Sunkovský, který zde zemřel 13. 10. 1850 na tuberkulózu ve věku 62 let.

  12. 2. 1862 se narodila v č. p. 45 Josefa Marie, dcera panského ovčáka Václava Šána a jeho ženy Rozálie.

  Karel Tyšer r. 1870 prodává část usedlosti (dnes č. p. 65) Josefu Brunovi, synovi obchodníka Josefa Bruny z Lukohořan, s jeho pozdější manželkou Marií Kotě z Brozan. Josef Bruna zde zřídil kupecký obchod, zejména s likéry a pálenkami. Narodily se jim děti: Jaroslav (19. 3. 1875),  Marie (28. 2. 1877-10. 3. 1879), Růžena (19. 3. 1880-26. 2. 1881), František (4. 7. 1882), Josef Vojtěch (23. 4. 1884), dvojčata Milada a mrtvé dítě (6. 6. 1887). Jeho bratr František Bruna, řezník, měl v části domu řeznictví. Oženil se s Anežkou Povovou z Vojnic, měli dceru Emilii (31. 1. 1881). Josef Bruna v r. 1875 koupil i zbylou část domu č.p. 45.

  V r. 1898 od něj kupuje č.p. 45 Antonín Zajíc, obchodník vepřovým dobytkem, pro syna Petra Pavla, mistra kolářského, s manželkou Františkou Heringovou. 11.1.1900 se jim tu narodila dcera Emilie.

Syn Václav se oženil s Terezií Stanislavovou z č. p. 46 a měli syna Jana (27. 3. 1828) a dceru Annu (6. 1. 1830).

  V roce 1790 se žení Filip Richtr (1766-26. 11. 1821), mistr ševcovský, s jednadvacetiletou Rozálií Šubrtovou, dcerou kantora Bernarda Šubrta z č. p. 25. Měli děti Marii Annu, Barboru (16. 10. 1800), Eleonoru (10. 8.  4. Dcera Eleonora měla nemanželského syna Štěpána, který zemřel 22. 1. 1837 ve věku 1 roku.

  5. Dcera Františka měla nemanželského syna Stanislava (7. 5. 1834, brzy zemřel), dceru Františku (10. 4. 1827), Štěpána (1. 1. 1835, ihned zemřel), Žofii (6. 5. 1836-18.12.1836), Justýnu (28. 6. 1838) a mrtvě narozenou dceru (19. 4. 1842).

  21. 1. 1826 zemřela vdova po Filipu Richtrovi Rozálie, bylo jí 57 let. R. 1827 se majitelem stal František Richtr.

  I syn Filipa Richtra Václav měl nemanželské dítě – Marii Anně Hellerové se 27. 7. 1827 narodila nemanželská dcera Anna. Otcovství uznal dle matriky Václav Richtr, syn Filipa Richtra z č. p. 45. Václav se ve věku 37 let konečně s Marií Annou Hellerovou oženil (bylo jí 42 let). Sňatek spolu uzavřeli 27. 2. 1832, bydleli pak v domě Mariina otce. Marie Anna zemřela r. 1855, výminkář Václav umírá 10. 4. 1856 na souchotiny ve věku 63 let v domě svého tchána č. p. 47.

  Většiny těchto nemanželských vnoučat se rodiče Filip s Rozálií nedočkali. Za hospodaření majitele Františka Richtra asi měli jeho sourozenci nelehký život, většinou zřejmě sloužili u cizích jako děvečky a nádeníci, ve službě děvčata lehko přišla k nemanželským dětem, jejich počet je však v tomto případě skutečně udivující.

  Václav, syn Kateřiny Richtrové, se vypracoval – stal se šafářem v knížecím dvoře a oženil se s Kateřinou Kuncovou, 28. 3. 1868 se jim narodila v č. p. 41 dcera Marie. Jeho druhá žena Alžběta koupila jako vdova statek č.p. 6 a 7. Zřejmě na tom byli opravdu dobře.V té době žil pozůstatek Richtrovy rodiny pravděpodobně dál v č. p. 45, protože jsou o nich pořád zmínky v matrikách.

  23. 1. 1845 zemřel  na statku osmnáctiletý Václav Sirotek, čeledín.

  V roce 1852 usedlost kupuje Karel Tyšer, syn hospodského z Líty, s manželkou Annou Černou ze Solan. Měli doupis sčítání lidu z r. 1921 hovoří o obyvatelích takto:

Zajíc Petr, 24.4.1860, původem z Dolánek, obchodník vepřovým dobytkem v malém

Zajícová Františka, 20.2.1862, manželka, vede domácnost

Zajíc Antonín, 6.4.1896, syn, řeznický tovaryš

Zajícová Julie, 24.1.1902, dcera, pomáhá v domácnosti a živnosti

Zajícová Marie, 28.9.1905, dcera, pomáhá v domácnosti

Z tohoto soupisu je zřetelné, že Petr Zajíc kolářskou živnost vyměnil za řemeslo svého otce.

Dnes má obchod číslo popisné 208, majitelem je Vladislav Formánek.

R. 1870 se majitelem čp.65 stal Josef Bruna, majitel kořalečního obchodu. R. 1874 se oženil s Marií Kotě. V r. 1891 koupil obchod Antonín Sochor, obchodník z Telec, s manželkou Marií Rulfovou z Klapého. Narodily se jim děti: Beata Marie (26. 5. 1891), Arnold František (10. 4. 1893), Marie Terezie (11. 6. 1894), František (15. 1. 1896), Emilie Anna (28. 5. 1897), Karel Kamil (24. 8. 1899 – 7. 12. 1899).V r. 1904 obchod koupil majitel mnoha koštických nemovitostí, František Lukáš s manželkou Marií. Po 1. světové válce, kde jim padl jediný syn, prodali obchod v r. 1918 Marii Krátké, obchodnici z Opočna, a jejímu muži Antonínovi. Jejich dcera Anna se provdala r. 1920 za Antonína Lahovskéhoa převzali obchod.

Soupis sčítání lidu z r. 1921 sděluje o obyvatelích toto:

Lahovský Antonín, 28. 5. 1893, obchod koloniální a železářství, spolumajitel

Lahovská Anna, 1. 1. 1897, manželka, pomáhá v obchodě, vede domácnost, majitelka

Krátký Antonín, otec majitelky, 13. 6. 1861, výminkář

Krátká Marie, matka majitelky, 20. 11. 1871, obchodnice v Opočně

     Marie Krátká byla nevlastní matkou Anny, které její vlastní maminka zemřela brzy po narození. Otec se znovu oženil a Anna získala nevlastního bratra a sestru. Rodina Krátkých pocházela z Ročova. Nevlastní sestra Kamila odjela do Ameriky, kde zůstala. Kontakt mezi nevlastními sourozenci byl později přerušen.

     Lahovských měli dcery Helenu, Hanu a Martu. Dcera Helena se provdala za obchodníka Josef Bassova. V č. p. 65 se Bassovovým narodily dcery – Helena v roce 1953, Marta v roce 1955. Obchod byl po Únoru znárodněn, na pozemku bývalého č. p. 45 byla zřízena prodejna Jednoty (dnes Formánkovo železářství), kde manželé Bassovovi prodávali od roku 1968 do r. 1987. Prodejna se budovala v letech 1967-1968, pro Jednotu ji postavil Okresní stavební podnik Žatec. Dcera Bassovových Marta si pamatuje, že se z oken pokoje v č.p. 65 dívali na sovětské tanky, které si spletly cestu a jely směrem dolů na Skala. Bassovovi bydleli po rekonstrukci (trvala velice krátkou dobu, nějaké 2 měsíce) domu v č. p. 65. Dříve tam bylo moc málo místa, v obýváku sklad, na dvoře přístřešek opět se zbožím, a tak konečně měli hodně místa a Marta se sestrou Helenou svůj pokoj. Rodiče Lahovských bydleli v bývalé hospodě Křivanových u nádraží. Přestěhovali se tam dobrovolně v roce 1952. Přenechali dům č. p. 65 dceři se zeťem, kteří tam prodávali. Místa u Křivanů bylo velmi málo.

     U Křivanů měl děda Lahovský prodejnu se stavebninami. Mohlo to být do začátku 60. let. Lahovských tam žili asi 10 let. Nu a nakonec Lahovských ještě potom bydleli u Zajíčků v dolní části budovy č. p. 44 do roku 1965, to pan Lahovský umřel a babička Lahovská se přestěhovala v roce 1968 k mladým do čísla 65. Od konce 80. let prodávali Bassovovi v nové samoobsluze Jednoty na místě bývalé Zajíčkovy hospody. V lednu 1987 se převáželo zboží z Jednoty do nově vybudované samoobsluhy. Tam už byla paní Bassovová jen na výpomoc, pan Bassov tam ještě pracoval do roku 1990. Pracovala tam též paní Najmanová a i starší dcera Bassovových Helena.

Dnešní majitelé jsou Tomáš a Markéta Formánkovi.

Autorem všech textů v sekci Historie koštických domů a výhradním držitelem autorských práv k nim je paní Irena Hellerová.

Historie koštických domů

Dříve statek, od r. 1613 do r. 1618 a od r. 1654 do r. 1702 součást čp. 43, nyní neexistuje.Byl jedním z domů, které byly v 70.létech 20. století zbourány a na jejich místě postavena samoobsluha Jednoty, dnešní bazar.

Prvním známým majitelem byl Kryštof Krčmář z Koštic, který r. 1579 obstavil dluh Jana Koutského, rychtáře z Obory. Od r.1613 dům vlastní Mikuláš Hlavata, koštický rychtář v r.1618. V tomto roce hospodu prodává Adamu Ničovi za 500kop. V roce 1654 dům kupuje Mates Vagner z Rychnova, v Berní rule v r. 1654 je označen jako majitel, jinak nazývaný krčmář hořejší, též vlastnil čp. 43. Matka Matesa Vágnera Kateřina, nazývaná kolářka (Wagner=německy kolář, její manžel byl asi kolář), zemřela 8. 10. 1682 ve věku 60 let. Jeho syn Mates se oženil s Kateřinou Fohri 29. 7. 1663, převzal hospodu v r. 1677. Měli dceru Apolonii, která se 24. 1. 1691 provdala za koštického konšela Jiřího. Dále měli syna Matěje (Martina), nar. 13. 1. 1676, a Daniela, který s manželkou Annou Marií koupil r. 1700 čp. 38. Daniel je rovněž nazýván česky Kolář, asi se tím také živil. 27. 9. 1705 se jim narodil syn Daniel. S druhou manželkou Barborou Starou ze Želevic se Mates st. oženil 22. 11 .1684, ale brzy ovdověl. Matesova třetí žena Magdalena, též nazývaná kolářka, zemřela 5. 5. 1694 ve věku 50 let. Se čtvrtou manželkou Maří Magdalenou měl Mates děti: Marie (12. 5. 1697), Kateřina (8. 12. 1699), Dorota (17. 3. 1703). V roce 1694 kupuje dům od otce Martin Vágner za 60 kop. Ten statek s hospodou prodává r. 1702 za 80 kop Jakubu Ekrtovi s manželkou Ludmilou.

Zde je větší mezera v údajích, zdá se , že hospoda byla opuštěná nebo přišla na buben, až r. 1761 hospodu čp. 44 kupuje od vrchnosti František Weiss z Libčevsi za 350 zl. Od r. 1770 hospodu vlastní s manželkou Kateřinou. Devatenáctiletá dcera mlynáře Josefa Johna Marie Veronika se 12. 2. 1793 provdala za jejich syna Jana Weisse (1768 – 1800). Dále měli syna Františka. Kateřina pravděpodobně brzy ovdověla a zůstala s malými dětmi, protože hospodu spravuje v letech 1771 – 1772 šenkýř Jan Renfer s manželkou Kateřinou, platil 855 zl. V r. 1795 živnost přebírá syn Jan Weiss s manželkou Marií Veronikou(1783 – 27. 4. 1849). Jan Weiss zemřel velmi mladý, zůstal po něm syn Josef (1799 – 25. 3. 1832), který hospodu přebral v r. 1825. Do jeho plnoletosti hospodu spravoval Vavřinec Kocánek, původem z Vojnic, který se 12.11.1822 ve věku 39 let oženil s děvečkou v č. p. 44 Rozálií Krásovou, rovněž původem z Vojnic. Dcera Jana a Marie Veroniky Weissových Barbora se 23.11.1824 provdala ve věku 25 let za Františka Jandu, šestadvacetiletého syna Josefa Jandy a Doroty Vorlíčkové z č. p. 6.

I Josef Weiss, jak vidíme, zemřel předčasně. Pravděpodobně už byl déle nemocný, protože r. 1831 s manželkou Terezií Houdovou (původem ze Želevic č. p. 4) propachtovali hospodu Václavu a Kateřině Rulfovým za 560 zl. Zajímavým zápisem v matrice je tento: 3. 4. 1850 umírá v čp. 7 ve věku 54 let František Weiss, penzionovaný lobkovický knížecí revident, syn Františka Weisse z Koštic. Farář zapsal, že byl zcela dezorientovaný a působil jako smyslů zbavený.

Část domu byla i pronajímána, působil zde řezník Josef Blahout, původem z Libochovic. Jeho manželce Hypolitě Hanzalové, mlynářské dceři ze Smiřic, se 18. 12. 1836 narodila dcera Marie. Václav Dürr, kupec a hospodský z Křesína, si pronajal čp. 44. S manželkou Rozálií Nitkovou, mlynářskou dcerou z Budyně, měli syna Gustava (narodil se 23. 8. 1855). Později byly vlastníky hospody v čp. 58, na rozcestí. V roce 1858 se stala smutná věc, v hospodě 10. května komediantka Anna Richtrová z Cunkova u Sedlece porodila mrtvé dítě a týž den sama zemřela

Vdova Terezie Weissová (bylo jí pouhých 28 let)se provdala za Ignáce Nitku (bratr Rozálie Dürrové), třicetisedmiletého mlynářského a učitele z Budyně, se kterým provozovali hospodu do r. 1859 , kdy ji dle svatební smlouvy předávají vnučce Marii Bankové, která se provdala za Františka Koukolíčka. Jeho matka Anna zemřela v domě čp. 44 ve věku 55 let dne 10 .1. 1861. Dcera Terezie a Ignáce Nitkových Marie Nitková (23.2.1817)se vdala 25.2.1838 za Antonína Banku (23.11.1814) z Řetenic. Velmi brzy ovdověla, a už koncem roku 1839 se znovu provdala za Jana Radníka (20. 7. 1798), knížecího služebníka ze dvora č. p. 32.

R. 1863 dům přebírá Josef Koukolíček s manželkou Barborou. R. 1858 se narodila jejich dcera Anna, která brzy po narození zemřela. V R. 1861 se jim narodila další dcera Anna. 10. 2. 1864 zemřel jejich syn František ve věku 3 neděl. 28. 5. 1867 se narodil Antonín, syn Josefa Koukolíčka a Barbory Smetanové. Josef byl synem výminkáře z čp. 44 Františka Koukolíčka, bývalého hospodského. Jindřich Zíval jim tedy zřejmě nabídl obydlí, zatímco působil v hospodě čp. 44 jako nájemce. Vraťme se do roku 1864, kdy se majitel domu čp. 54 Kryštof Rulf, žení s Barborou Koukolíčkovou, dcerou hostinského z čp. 44. Měli mnoho dětí: Anna, František Havel (16. 10. 1867), Josef (17. 11. 1870), Rosina (24. 4. 1873), dvojčata Marie a Václav (28. 7. 1875), Paulína (24. 10. 1877), Anastázie (30. 7. 1881). Václav zemřel v dětském věku.

29.5.1864 se František Vinš z Klapýho oženil s Marií Koukolíčkovou, dcerou Františka Koukolíčka a Anny Veselé.

V r. 1876 kupuje nemovitost Jan Zajíček, mlynář z Třebenic, pro syna, stárka v koštickém mlýně Josefa Zajíčka . Stal se z něj zeť Vítkových, vzal si r. 1880 jejich starší dceru Annu. S Annou měl dceru Marii (v dospělosti se provdala za četnického strážmistra Václava Šemberu). Vítkovi měli dříve v čp. 44 kupecký krám. Po ovdovění hospodu vlastní s druhou manželkou Rozálií Karfíkovou z čp. 42. Ta měla zpočátku ze soužití s vdovcem s malým dítětem strach a večer vždy utíkala oknem domů, měla to hned vedle. Josef s Rozálií měli syna Rudolfa, pozdějšího slavného hospodského a řezníka. Rudolf se v dospělosti oženil s Marií Gráfovou ze Želevic. Měli spolu děti Boženu (ve Františkových Lázních měla děti Libuši a Jana), Věru ( vdala se za Adolfa Karfíka z č. p. 11, v Brně měla děti Jitku – žije v Havířově, a Václava), Libuši (zemřela mladá na TBC), Jiřího (zemřel při výslechu), Vlastu ( v Kryrech měla děti Štěpánku, Tomáše a Jiřího).

V době rekonstrukce školy r.1883 byl pro řídícího učitele najat byt v hostinci u Josefa Zajíčka č. p. 44 za 5 zl. měsíčně. Stavba školy byla ukončena v půli ledna 1884.

V r. 1880 si řeznictví v domě č.44 pronajal Gabriel Bužek, řezník, který od r. 1882 působil v č. 58 na rozcestí.

22. 1. 1895 se narodila dcera Marie dělníku v čp. 44 Antonínu Mrázkovi, původem z Nouzova, a Barboře Vítkové, dceři Václava Vítka, dělníka v čp. 44, a Barbory Osmikové. Od r. 1906 nemovitost vlastní Rudolf Zajíček, od r. 1912 s manželkou Marií Gráfovou.

Sčítání obyvatelsva r.1921

Zajíček Rudolf, 2.4.1881, hostinský a řezník

Zajíčková Marie, manželka, 2.4.1890, vede domácnost a zemědělskou činnost

děti Věra, 3.1.1914, Libuše, 19.11.1917, Jiří 23.10.1919

Zajíčková Rozálie, matka, vdova, 14.7.1857, výminkářka

Kovařík Josef, 15.11.1906, čeledín

Linhartová Marie, 12.2.1902, služebná

Zajíčkovi provozovali hospodu s kinosálem, zároveň hospodařili na polích a v domečku čp.43 bylo řeznictví. Všichni byli ve vesnici velmi oblíbeni. Rodina o majetek přišla po Únoru 1848. Byli poté všichni vyšetřováni jako kulaci. Syn Zajíčků Jiří zahynul po výslechu StB. Jeho tělo skončilo v nádrži s louhem, bylo jim oznámeno, že náhle zemřel. Do rakve se rodina nesměla podívat.

V osmdesátých letech 20. století byly oba domy zbourány a na místě vyrostla samoobsluha Jednoty, dnes bazar. Ze Zajíčkova statku zůstala pouze stodola – dnes obecní sběrný dvůr.

Autorem všech textů v sekci Historie koštických domů a výhradním držitelem autorských práv k nim je paní Irena Hellerová.