Historie koštického domu mlýn

Historie koštických domů

Mlýn č.33 a přilehlý dům č.57

Ve starých kronikách nalezneme zprávy o mlýně v Košticích, nevíme však, stál-li na stejném místě jako dnešní. Tak např.13.4.1436 Jan Nenáhlo z Koštic svědčil, že mlynáři, bratři Martin a Duchek jsou bratři dílní dědictví svého otce Klementa, mlynáře v Košticích, sedícího na mlýně více než dvacet let.

A dále 6.3.1551 zapsal doktor Bernart Koštický z Koštic ve dluhu 100 kop gr. Anně z Hungerkostu, manželce Jeronýma Hrobčického z Hrobčic, Lidmile, dceři téhož Jeronýma a své sestře Kateřině, manželce Jana Mikše z Hrobčic , že zaplatiti mají po smrti jeho a prve nic, pokud by bez nich býti nechtěli. Pakliže nezaplatí, tehdy oni s jedním komorníkem pražským budou se moci uvázati v dědiny jeho (Bernarta) v polovici vsi Koštic, dvorů kmetcích s  platem, v  polovici mlýna koštického a ve všeho v  té polovici příslušející s  dědinami, lukami, Vohře řekou, potoky, to vše, což tu

má ………

Panovník, šlechta a církevní instituce podporovali výstavbu mlýnů jako zdroje jistých finančních příjmů. Pravděpodobně již ve 13.století si vrchnost zajistila výsadu nuceného mletí ve svých mlýnech a pravidelné platby za mletí. Součástí každého panského dvora byl mlýn, který mlel nejen mouku majitele panství, ale byl k dispozici i poddaným pro semletí jejich úrody. Na každém mlýně se chovala prasata, ta sežrala všechny obilné zbytky i mláto z panského pivovaru.

Základní konstrukce středověkého i novověkého mlecího zařízení vychází z římského mlýna, kdy vodní i paleční kolo je umístěno na vodorovné hřídeli a pastorek na svislé kovové hřídeli, která prochází spodním kamenem a na vrcholu nese kámen běhoun, kterým otáčí. Mlecí kameny s násypným košem leží v úrovni mlecí podlahy položené na masivní trámové hranici. Koštický mlýn byl poříční, a to pozemský neboli pobřežní, na břehu řeky vystavěný. Mlynáři se říkalo velkovodský.

Další písemná zmínka o koštickém mlýnu již u ostrova na řece Ohři (tedy dnešním místě) je z r.1574, kdy byl provozovatelem mlýna do roku 1584 koštický mlynář Svatuš Pakosta, poddaný Fridricha z Lobkowitz a na Peruci. Na počátku 16.století stál větší mlýn 1.000 – 1.200 kop grošů míšenských.

V 16.století existovalo více kategorií mlynářů, ten koštický byl v  té době pravděpodobně náchlební – tzn. najatý za plat nebo nájemní – v nájmu za předem smluvenou částku ročního příjmu.

Do r.1654 ve mlýně působil Tomáš John, v Berní rule je r.1654 zapsán jako John Tomáš, sedlák. Kupodivu o koštickém mlýně není v Berní rule ani stopy. Možná, že mlýn byl v té době shořelý nebo opuštěný po třicetileté válce a stavení bylo zapsáno podle posledního majitele pouze jako statek. V r.1669 byl obecním konšelem. Jeho syn Kryštof John s manželkou Kristýnou měl dcery Kateřinu (3.11.1674) a Marii, která se provdala 14.1.1694 za Ondřeje Wiedemana. Po r.1654 je mlynářem Šimon Čermák. Ten měl s první manželkou Annou děti: Maximina Kateřina (29.4.1672), Jan Jiří (12.6.1673), Jan Martin (12.11.1674), Šimon (8.1.1676), s druhou manželkou Kateřinou pak Kryštof (1.2.1678), Anna Kateřina (24.9.1685), Maxmiliana (27.9.1687). Měl ještě třetí manželku Alžbětu Krásovou z Vojnic, se kterou se oženil 17.5.1691, děti pravděpodobně neměli.

Koncem 17.století byl koštický mlynář pravděpodobně úroční – mlýn mu byl za nižší sumu prodán a on pak platil roční úrok nebo (a později určitě) mlynář výsadní – mlynář byl zároveň majitelem mlýna. 

Přilehlý obytný dům s hospodářstvím č.57 vlastnila v r.1652 Kateřina Denlerová, od r.1661 Bartoloměj Chvojný. Od r.1679 dům č.57 i mlýn vlastní mlynář Václav Sigmund s manželkou Kateřinou Michalovou, dcerou Víta Michala (svatbu měli 29.1.1675), kterému byl odprodán se čtvrtlánem za 50 kop. Měli dvojčata Helenu a Annu Marii (nar. 2.9.1686). Roku 1687 dům koupil mlynář Šimon Čermák č.57 se čtvrtlánem od Ondřeje Béra za 60 kop,1694 kupuje objekt č.33. V roce 1698 kupuje č.57 Jan Majer s manželkou Alžbětou od bývalého mlynáře Jana Čermáka za 100 kop. Jan s Alžbětou měli syna Josefa (18.3.1700) a dceru Marii Alžbětu (22.3.1704). Jan Čermák s manželkou Dorotou měl dceru Dorotu (22.5.1689), s druhou manželkou Alžbětou měl Petra Pavla (1.7.1691) a Jana Jiřího (14.4.1693).Tento Jan Čermák je však od r.1698 uveden jako majitel mlýna č.33, takže je tu drobná nesrovnalost, neboť dle matričních zápisů byl mlynářem v té době už Jakub Neruda, je totiž zapsán toho roku jako kmotr několika dětí s uvedením „mlynář koštický“.

R.1705 Jakub Neruda s manželkou Petronilkou koupil chalupu č.57 se čtvrtlánem za 120 kop. Téhož roku se jim narodil syn Václav Ignác (7.10.1705). Měli ještě dceru neznámého jména.

Od r.1713 je majitelem mlýna Kryštof Vajgl (nar.6.7.1676), syn Klementa Vajgla, poté Václav John. Ten roku 1757 kupuje od své tchýně Petronilky Nerudové chalupu č.57 za 250 kop a výminek 1 strychu pole u sv.Vavřince. V roce 1748 mlýn č.33 vlastní jeho syn Václav s manželkou Annou Vondráčkovou (zemřela r.1781). Svatbu měli 8.12.1737 v premonstrátské kapli na Pátku. Tito manželé nechali r.1759 zhotovit oltářní obraz v kostele sv.Antonína Paduánského. Měli děti: Annu Barboru (8.6.1738), Annu Kateřinu (26.2.1740), Antonína Ignáce (11.1.1741), Antonína (zemřel 26.1.1742 ve věku 3 neděle), Jan Kašpar (6.7.1743), Václava Josefa ((16.1.1746), Josefa Blažeje (5.2.1747), Václava Martina (7.11.1748), Barboru Kateřinu (16.14.1749), Antonína (14.10.1753), Františka a Josefa. V roce 1765 ve mlýně působí syn František John jako stárek. Pravděpodobně si koupil mlýn jinde, protože později zapůjčil bratrovi peníze na koupi koštického mlýna. Dědictvím v r.1768 mlýn převzali Barbora, dcera mlynáře a syn Josef John (nar.r.1744). Barboře se 17.11.1769 narodil nemanželský syn Jan. Josef John s manželkou Veronikou jsou vlastníky obou nemovitostí od r.1770 za 800 kop. Jejich děti často umíraly brzy po narození: 21.3.1774 Eleonora ve věku 3 let, 29.12.1775 Barbora ve věku 3 měsíců, Jan 11.9.1777 ve věku 4 let. 18.11.1769 přišel na svět Jan Alois, 24.2.1772 se narodil Josef Jakub. R.1774 se narodila Marie Veronika, která se r. 1793 provdala za Františka Weisse z Libčevsi ( spolu pak koupili koštickou hospodu č.44, jejich syn František Weiss, nar. r.1796, byl později lobkovickým účetním revidentem). 21.10.1777 se narodil František, který zemřel hned po porodu. 17.8.1773 se narodila Anna Veronika (zemřela 1.1.1786) a 28.11.1782 Václav. Josef Veronikou koupil mlýn (předtím platil pouze právo užívací) se šesti koly od vrchnosti r.1780 za 5000zl. (jiný údaj praví za 3000 zl., ale je možné, že rozdíl činila dále zmíněná půjčka nebo 3000 zl. stál dům č.57 s hospodářstvím). Josef ovdověl 16.4.1786, jeho druhá manželka se jmenovala Gertruda Grünwald (zemřela 6.3.1814). S tou měl dceru Josefu (nar.19.12.1787, ihned po narození zemřela), druhá dcera Josefa (nar.1788) se 28.2.1813 provdala za Martina Vodičku z Vojnic č.6. 23.9.1789 se narodil syn František, 7.4.1792 dcera Barbora (vdala se r.1819), 20.5.1793 se narodila dcera Johana Terezie (zemřela 30.1.1854). Z roku 1787 existuje dlužní úpis Josefa Johna, mlynáře, který si půjčil od bratra Františka 2500 zl., které splácel od r.1781 do r.1790.

Roku 1802 Josef John zemřel ve věku 58 let a mlýn získal syn Václav John (nar.1782) za 4000 zl. Podle počtu jeho dětí se musel vodník u mlýna činit, podle mlynářského zvyku totiž nosil pan otec do mlýnice ukázat novorozence chase s dovětkem, že ho přinesl vodník! Pokud budeme dobře počítat, mlynář měl šestnáct potomků. S manželkou Barborou (nar.1773) měli děti: Františka (nar. 27.11.1804), Rozálii (nar.9.2.1806), Barboru (3.7.1807 – 1829),Václava (nar.22.12.1808), Prokopa (nar. 22.5.1810, zemřel ve věku 22 měsíců). Barbora zemřela 2.3.1811 ve věku 38 let. Děti , které měl Václav John s druhou manželkou Alžbětou : Václav Antonín (nar.26.1.1812), Karel (nar.17.11.1813), Ludvík (24.8.1815 – 1825), Josef (nar.5.3.1817). Třetí manželkou byla Marie Zvěřinová , dcera mlynáře z Křesína. Měli děti: Leopold (nar.5.3.1819), Marie Anna (nar. 30.10.1820),Vilém Leo (1.1.1824-15.12.1824), Alžběta (nar.13.11.1825, zemřela hned po narození), Bedřich (14.6.1828 – 1830), Františka Anežka (nar.29.1.1830). Nejmladší Dorota (nar.13.2.1832) se 10.11.1853 provdala za rektora a učitele roudnické školy Víta Schweizera. Leopold si vzal Antonii Fraikovou, dceru vysloužilého dělostřeleckého důstojníka a měšťana pražského. Leopold byl nejprve panským písařem ve dvoře. Jeho život vzal asi špatný konec, protože v matrice je záznam, že se 22.12.1862 v domě č.37 narodil syn Karel podruhům Leopoldovi a Antonii Johnovým. Později je v knihách Leopold zmiňován jako bývalý písař na panském dvoře. Možná o práci přišel, možná z ní odešel sám, každopádně dobře už se mu asi nikdy nevedlo.

Od r.1837 obě nemovitosti stále vlastní Václav (zemřel jako výminkář ve věku 63 let 21.10.1845), od r. 1844 jeho syn Josef John s manželkou Annou Jičínskou z Libochovic č.30, dcerou sládka libochovického pivovaru. Těm se 9.2.1845 narodila dcera Apolonia Marie, která týž den zemřela, 30.5.1846 syn Ferdinand, 31.5.1848 pak syn Svatoslav Josef, který rovněž zemřel hned po porodu, 12.10.1850 Anna, 8.9.1853 Marie Miroslava a Otokar Václav, r.1854 Otilie Josefa, 20.2.1860 Josef, dále Božena (4.8.1861-29.12.1864), Zdeňka, Karel (8.1.1866 – 2.2.1866).15.8.1867 se jim narodil syn Václav Vít, o kterém není nic dalšího známo kromě poznámky v matrice, že zemřel 24.11.1954. Ve mlýně zemřel Jakub Jičínský (1756-2.6.1846), otec mlynářky. V r.1858 kupuje dům č.56 (též majetek mlýna) Josef Jičínský, bratr mlynářky, měšťan libochovický.

V matrice jsou zajímavé zápisy, které nám pomohou osvětlit pojem krajánek.

Dne 24.81810 zemřel ve mlýně krajánek Jan Laubák ve věku 58 let, 30.8.1843 zemřel v č.33 ve věku 25 let krajánek Jan Weihzel z Lounska a 20.4.1844 zemřel ve mlýně ve věku 65 let krajánek Josef Hodáň z Rakovnicka.

Krajánek byl ve mlýně vždy vítán a oblíben i mezi zákazníky a mlynářskou chasou. Krajánci, to byli zpravidla vyučení mlynáři, kteří neměli stálou práci. Jakmile jim práce ve mlýně skončila, šli „vandrem“, od mlýna ke mlýnu.

V létě si někteří krajánci užívali pěkného počasí, to se na mlýně dlouho nezdrželi, nejpozději po několika dnech putovali dál. V zimě a za špatného počasí pak přebývali ve mlýně zpravidla po dobu delší. Vypomohli dle potřeby a možností ve mlýně, někdy i v hospodářství. Někteří putovali stále po stejném okruhu mlýnů, zvláště ti starší, případně nemocní. Takoví se vraceli a přicházeli i několikrát do roka, na dobu delší.
Mlynář měl cechovní povinnost poskytnout krajánkovi zdarma nocleh, stravu a také dát nějaký peníz na cestu. V našem případě asi nemocným krajánkům poskytli poslední zaopatření. Krajánci měli zpravidla vybrané společenské vystupování, sdělovali různé události, znali i pověsti a básně, nebo hraní na hudební nástroj. Byli světa i okolí znalí, často se dohovořili i cizím jazykem. Někteří se zabývali i zprostředkováním sňatků, mlýnského zařízení, případně i mlýnů.

Johnovi prodávají mlýn i přilehlý dům r.1882 za 30000 zl. manželům Janu a Anně Ortovým. Ti předtím prodali svůj mlýn (věno Anny Ortové, roz.Haškové) v Matrovicích u Mladé Boleslavi Albrechtu Kounicovi, majiteli panství Březno, a zakoupili mlýn koštický. Měli čtyři děti: Josefa Karla, budoucího majitele mlýna, Annu, provdanou za lesního správce Bureše v Křelíně u Jičína, Boženu, provdanou za JUDr. Eduarda Havláta, advokáta ve Slaném. Božena se po ovdovění provdala za Josefa Srba, ředitele Schöllerova dolu v Libušíně. Syn Jaroslav byl ředitelem České průmyslové banky v Praze. Ortovi mlýn r.1886 předali synovi Josefu Ortovi (nar. 28.4.1864) s manželkou Antonií roz. Kopšovou, mlynářskou dcerou z Horek u Mladé Boleslavi. Josef později vedl spor o věno s jejím otcem.

Mlynář Josef Karel Ort byl podnikavý člověk s gymnaziálním vzděláním. (V současnosti jsou v představách lidí tehdejší mlynáři prostí lidé bez vzdělání, ale ve skutečnosti to většinou byli nejvzdělanější lidé ve vsi.) Pustil se do přestavby mlýna. Finanční krizi, zaviněnou překotným investováním, řešil odjezdem za výdělkem do Ameriky. Nebyl schopen splácet půjčky, jeho tchán mu odmítl pomoci a Josef před věřiteli doslova utekl. Původně pomýšlel v Americe zůstat a povolat tam i svoji rodinu. Jeho manželka však nakonec dlužné peníze dala dohromady(možná i s pomocí jeho sourozenců), dluhy vyrovnala a Ort se vrátil do koštického mlýna. Po návratu modernizaci mlýna dokončil a ten se stal prvním českým automatickým mlýnem. Nahradil pohon  šesti vodními koly turbínami, instaloval parní stroj, na světové výstavě v Paříži nakoupil moderní mlecí stroje, provozoval elektrárnu i pekárnu, které sloužily i potřebám obce Koštice. Od r.1902 mlýn poháněla jedna Francisova turbína, od r.1915 turbíny dvě. Při všech svých starostech vydával od roku 1898 politicko-satirický časopis„Podřipské střely“. Koštická elektrocentrála poháněla nejen mlýn, ale zřídilo se i pouliční osvětlení v celých Košticích, mlýn dodával také elektřinu do domácností. Výpadky turbín později zajišťoval parní stroj. Josef Ort byl podporovatelem mnoha spolků a kulturních organizací, v letech 1896-1902 byl i starostou obce Koštice. Spoluzakládal koštický dobrovolný hasičský sbor. Prosadil zřízení pošty v obci, byl hlavním akcionářem výstavby trati Libochovice – Louny, měl první telefonní spojení, zakládal hospodářské družstvo v Libochovicích , před první světovou válkou se stal dohlížejícím správcem ( a též mecenášem) v koštické škole, jejíž hospodaření se od té doby pronikavě zlepšilo.(V roce 1923 je poznámka ve vojnické školní kronice, že mlynář J.Ort zapůjčil žactvu automobil na výlet na Karlštejn, zúčastnilo se 23 žáků. To tedy asi jeli v náklaďáku.) Ucházel se v r.1882 též o koupi křesínského mlýna, měl ho už zamluvený, ale nesložil závdavek a Antonín Klíma ho předešel. V matrikách jsou zápisy, z nich vyčteme, že ve mlýně působil mistr kovářský, pekařský, bednář, kolář atd., všechna řemesla, která byla potřebná k provozu mlýna, zejména však sekerník.   Na rozdíl od kolářů, kteří vyráběli a opravovali především kola k nejrůznějším hospodářským vozům, sekerníci vyráběli ze dřeva kolesa o průměru od tří do pěti metrů, která poháněla mlýny, pily, hamry a další stroje. Historickou zajímavostí je bezpochyby i fakt, že adepti mlynářského řemesla (samozřejmě i Josef Ort) museli u mistrovských zkoušek doložit, že dokáží zvládnout stavbu mlýnského a palečního kola. Ovšem kromě vodních kol vyráběli i rozvody a mechanismy vodními koly poháněné a prováděli jejich údržbu. Např. v r.1895 byl sekerníkem v koštickém mlýně František Sládek, původem z Hořepska (s manželkou Annou, roz.Krausovou z Koštic č.60, se jim 29.10.1895 narodil syn Josef). Na tomto místě můžeme vzpomenout i na některé další pracovníky mlýna, tak jak jejich jména zůstala zachována v matrikách: V r.1866 byl stárkem ve mlýně František Vorel (bydlel v č.31 s manželkou Annou roz.Ambrožovou), v r.1867 byl ve mlýně mlynářským (nižší pracovní místo) Antonín Vojtěch (bydlel v č.14), v roce 1869 byl mlynářským František Kraus, bydlel v č.60. Velmi zajímavý byl stárek v r.1881 Josef Zajíček, který později zakoupil hospodu č.44 a založil generaci majitelů této nemovitosti. Jeho manželkou byla Rozálie Karfíková z č.42. V r.1886 byla ve mlýně služka Anna Zejdová z Budče, která porodila 29.12.1886 nemanželského syna Františka. V 90.létech 19. století byl mládkem Karel Kubík z č.78. V r.1892 je mlýnským pekařem Martin Beran, původem z Chraberců, před ním Karel Svatoš. V r.1895 je zaznamenán čeledín Jan Heyduk, v r.1896 kovář Josef Krejčík (byl evangelík, to byla v té době vzácnost) a mlynářský Václav Beránek (měl nemanželské dítě s Terezií Hyklovou). V r.1899 tu byl kočí František Jirásek. Většina zaměstnanců byla původem přespolní, pocházeli hlavně z východních Čech, Kutnohorska a okolí Prahy. Celé 19.století má dům č.57 pronajatý rodina Vykysalých, vesměs mistrů truhlářských, které koncem 19. století farář přejmenoval na Vykysalovy.

Vzpomeneme též pravděpodobně prvního českého “radioamatéra”, Ing. Karla Orta (nar.1.2.1889), syna mlynáře, který se již v letech 1899 – 1902 zabýval plánem výstavby vlastní vysílací a přijímací stanice.  Jeho pokusy dospěly ke stavbě antény v jeho rodišti.  Koštický mlýn se v letech 1908-1914 stal významným místem výzkumu bezdrátového přenosu lidské řeči. Ortem vybudovaná laboratoř byla odborníky považována za nejlepší v tehdejším Rakousko-Uhersku. Na návrh Karla Orta byla zřízena v elektrárně akumulátorovna. Elektrické články (60 kusů) byly nabíjeny přímo dynamem o napětí 120 V. Tato napěťová záloha sloužila při velkých a malých vodách, kdy musely být turbíny odstaveny. Největší využití 120V v elektrických článcích bylo při pokusech s jiskrovou telegrafií a úspěšným bezdrátovým vysíláním lidské řeči. Otec Josef právem předvídal světlou budoucnost svého syna Karla a v jeho plánech ho podporoval. V té době mladý Ort publikoval více než 30 původních článků. Tyto publikace byly doplněny výkresy, schématy a fotografiemi. V čísle 18 časopisu “Vynálezy a pokroky” z roku 1911 (Ortovi bylo 22 let!) obdržel 1. cenu za nejlepší uveřejněné práce. Nárok na cenu však odmítl. Když si uvědomíme, že v té době nebyly žádné učebnice zabývající se vysokofrekvenční tématikou, některé tehdejší výklady vzbuzují úsměv: “…přespolní elektrický proud nakukává jaksi proudu místnímu, jak tento pracovati má…”. Již v roce 1909 Ort patentuje kondenzátorový mikrofon, publikuje výčet Edisonových patentů. Vlastním zařízením poslouchá jiskrovou telegrafii z lodí plujících na dalekých mořích. Společně se svým přítelem Riegrem konají v Košticích první pokusy s bezdrátovým přenosem lidské řeči na vzdálenost 600m. Studia zahájil na reálce v Lounech(kde byl členem školního orchestru prof.Krause), absolvoval však v Praze. Studuje v Berlíně, Eberswalde a v Karlsruhe, kde se stává v r.1911 inženýrem v oboru vysokých frekvencí, inženýrský titul však obhajuje na technice v Praze.. Již za studií pracoval v Německu( Braunschweig).V roce 1914 pracuje ve výzkumných laboratořích firmy Telefunken v Berlíně. V tomto roce v červenci se Ing. Ort za pomoci Ing.Riegra a prof.Prawitze z Berlína dal do stavby vysílací antény na břehu Ohře v Košticích. Základem byl stožár výšky 36 m. Tato anténa měla umožnit pokus vysílání mezi Košticemi a pražskou technikou. Práce byla ukončena s vyhlášením mobilizace. Svět byl na počátku 1. světové války.V roce 1914 žádá ve Vídni povolení k provozování vysílací stanice, které bylo zamítnuto, neboť v čase jednání došlo k sarajevskému atentátu.V té době pracoval jako volontér (volontér byl dobrovolník, osoba, která po nabytí teoretického vzdělání vstoupí zatím zdarma do služby odborné, aby se dále prakticky zdokonalila), později technik německých pobřežních a námořních signálních zařízení. V roce 1915 odjíždí studovat a pracovat do Švédska a odtud se vydává lodí na inspekční cestu na Island. Loď je však anglickým námořnictvem donucena přistát na Shetlandských ostrovech a pak v New Yorku.

Dopis, který došel z Ameriky do Koštic, byl psán formou deníku na lodi S/S Frederik VIII. :… „bohužel, musel jsem cíl svojí cesty úplně změniti. Naše loď plula stranou od válečného území a myslil jsem, že šťastně dostihnu svého cíle na Islandu. Bylo to však v neděli večer, kdy jsme již minuli Shetlandské ostrovy anglické, když hlášeny byly dvě lodi, které se k nám blížily; jedna z nich brzy však změnila směr k jihu, druhá plula přímo k nám. Pomalu byly její obrysy určitější a brzy bylo viděti, že to jest anglický křižník. Bylo již značné přítmí a křižník plul úplně beze světel – vyjímala se příšerně ta černá obluda. Když byl již nám značně blízko, zamrkala na stěžních dvě světélka a okamžitě naše loď zastavila. Za chvíli připlula lodice se třemi důstojníky anglickými, kteří mě, jakožto rakouského příslušníka a ostatní německé příslušníky na lodi se nalézající, velmi slušně se dotazovali po cíli cesty. Když jsem pravil, že Island, tu mi bylo sděleno, že sice tam mě pustí, ale zpět ne. Po krátkém jednání mi dali na srozuměnou, že jestli nechci s nimi jeti do Liverpoolu v Anglii, abych jel, po zastávce na Islandu, do Nového Yorku.

A tak se právě nacházím na této cestě….“

Byla válka, a tak nebylo divu, že v evropských vodách křižovaly německé ponorky.

… „potkali jsme německý podmořský člun (byl k vidění pouze periskop) a několik norských torpedových člunů, které střeží pobřeží a cestu pro neutrální lodi proti plovoucím minám … právě jsme se dozvěděli o neštěstí cestovního parníku Lusitania, což vyvolalo značné vzrušení; byli jsme radiotelegraficky dobře informováni o válečných událostech…..“

Na lodi S/S Frederik VIII se denně tiskl pro pasažéry “The Atlantic Daily News”. Byly to zprávy přijímané z Marconiho bezdrátové stanice na Cape Codu ve státě Massachusetts v USA. 


Německá ponorka U 20, pod vedením poručíka Waltera Schwiegera, vyplula 30. dubna 1915 z námořní základny Emden v Severním moři. Spolu s dalšími dvěma ponorkami měla rozkaz vyhledávat a ničit nepřátelské válečné lodi, armádní transporty a obchodní lodi ve vodách obklopujících britské ostrovy.  Znepokojená britská admiralita v Londýně poslala Lusitanii telegrafickou zprávu radiem a varovala kapitána Turnera, že v oblasti, k níž se blíží, operují nepřátelské ponorky.
Střela zasáhla loď mezi příď a střed asi tři metry pod hladinou. Po ostrém počátečním výbuchu torpéda následoval téměř okamžitě druhý, ještě ničivější.
Lusitania se naklonila na pravý bok a během osmnácti minut se potopila.
Parník S/S Frederik VIII, na kterém se plavil Karel Ort, byl ve stejném nebezpečí. Všichni si to uvědomili v neděli 9. května, kdy přišly zprávy o obětech potopené Lusitanie. Z amerických přístavů bylo na cestě do Evropy 88 lodí! Nebezpečí pro S/S Frederik VIII již nehrozilo, 9. května se loď nacházela již v bezpečné vzdálenosti od Německem vyhlášené válečné zóny. Vzdálenost od pobřeží USA byla o půlnoci 630 mil.

Námořní parník Frederik VIII připlul do New Yorku dne 11. května 1915 v poledních hodinách. Rakouský pas Karla Orta budil v této válečné době nedůvěru přístavních úředníků. USA však dosud do války nevstoupily. Přes všechny průtahy mohl mladý Ort již odpoledne vstoupit na pevninu amerického kontinentu. V dopise datovaném 22.7.1915 píše rodičům do koštického mlýna: … „ze zdejšího pobytu budu míti profit velmi velký, neboť vidím vše co a jak se dělá a čeho si mám všimnout a čeho ne …”
Tak se Karel nechtěně dostává do Ameriky. Uchytil se u Western Electric v Chicagu. K Chicagu se váže jedna obrovská tragédie, které se Ort vyhnul jen o fous.

Western Electric Company pořádala každoročně pro své zaměstnance výlety přes jezero Michigan. Na dny 24. a 25. července 1915 se připravoval plavební výlet z Chicaga do Michigan City dvěma parníky.   Koncem měsíce července a v srpnu uveřejnily české noviny zprávu: “Katastrofa zábavního parníku s cestujícími u Chicaga!” Dále noviny přinášejí podrobnosti: “Došlé americké listy podávají nám teprve obraz o příšerné katastrofě, která se 24. července 1915 odehrála v Chicagu. Dle posledních fakt jest to jedna z největších lodních katastrof světa a převyšuje svým rozsahem i nejhrůznější námořní událost, potopení Titanicu. Světoznámá firma Western Electric Company uspořádala pro své zaměstnance, jako každý rok, dvoudenní výlet přes jezero Michigan do Michigan City. Výprava tato byla již po čtyři roky prováděna, letos byl rok pátý. Loď kotvila ve městě na kanálu u mostu Clark. Ráno, o šesté hodině, počali se na loď valiti veselí výletníci, těšíce se na plavbu po rozsáhlém jezeře. Loď měla předepsáno zatížení 2500 osob a jak dodatečně zjištěno, přišlo na loď 3700 osob. Výletníci usadili se v lodních salonech, kabinách a na palubě.

Kapitán lodi Harry Pederson, maje vědomost o velkém počtu výletníků, nenaplnil den před tím spodní prostory kvůli zatížení vodou. Spoléhal se, že výletníci v tak velkém počtu zatíží loď sami. A to se stalo lodi osudným. Co bylo příčinou? Asi 20 m od parníku udála se srážka dvou menších lodic. Pasažéři na palubě parníku to všichni chtěli vidět. Seběhli se všichni na jeden bok paluby. Několik set, snad tisíc lidí, tedy váha přibližně 50.000 kg, převalila se na jednu stranu lodi, která měla spodní prostory prázdné. Loď se náhle překotila na bok. Příšerný křik tisíců se rozlehl z řeky na břeh. Sta osob spadlo do řeky a neznajíce plavat, tonulo, sta jiných a sta uvnitř lodě byli zaliti vodou, okny a otvory do ní vniklou, aniž by mohli uniknout. Jistý zachráněný vypravuje, že spatřil, jak při povalení lodi na bok sletělo piano na hromadu lidí a mnoho jich zabilo. Na řece nebylo jinak. Matky se potápěly s děcky v náručí, které nechtěly pustit. Co nás Čechy také dojímá, že při katastrofě zahynulo též na tři sta českých lidí. Zatím bylo nalezeno 1800 mrtvých …”(to se nakonec nepotvrdilo, mrtvých bylo „jen“ 844) .Tolik české noviny o katastrofě.


V koštickém mlýně vládlo velké napětí. Uplynul již měsíc od katastrofy v Chicagu a od Karla zatím žádná zpráva. Při neštěstí přece zahynulo tolik Čechů….
S velkým zpožděním došel dopis od Karla rodičům. Veliká radost zavládla ve mlýně. Razítko chicagské pošty bylo 9. srpna 1915. Nejdůležitější byl obsah dopisu: “….
V minulých týdnech postihlo naši továrnu veliké neštěstí. Byl projektován velký lodní výlet všech zaměstnanců továrny a při tom se převrátila loď, která vezla as 3000 účastníků. Z továrny se jich utopilo více než 1000. Snad jste o tom četli. Neštěstí se stalo v přístavu v rameni řeky as 3 metry od břehu. Já se nalézal ještě s kolegy z našeho oddělení na lodi druhé. Tak nyní 3 dny nepracujeme v dílnách, ale na spisování mrtvých a ztracených, a to ve dne v noci…” 

Po potopení lodi Lusitania vstupují USA do 1.světové války, firma se stává součástí válečného výzkumu a Karel Ort je jako cizinec propuštěn, dál ale koná pokusy pro Research Corporation soukromě. V té době začal Karel trpět depresemi, tížila ho samota, zejména poměry v New Yorku a Filadelfii ho zcela znechutily, trápila ho i nedokonalá znalost angličtiny, která mu vadila zejména při častém používání telefonu. Od myšlenek na sebevraždu ho uchránila Luisa (Aloisie) Princová, Češka z Vodňan, která byla již 5 let v Americe a pracovala jako vychovatelka či hospodyně. Přesto, že je pojilo vzájemné přátelství a láska, nedovolil si Karel pomyslet na sňatek s ní, a to pro rozdílnost původu. Karel, budoucí dědic mlýna, byl představitelem oblastní honorace, Luisa byla dcerou zahradníka.

Pro nedostatek financí se Karel nechává zaměstnat u Westinghouse Lamp. Později přechází do týmu Itala Marconiho. V roce 1919 se Karel snaží navrátit domů. Jsou s tím spojeny nemalé problémy, protože kvůli bývalé práci pro německé firmy je očerňován jako rakouský špion. Problém byl v tom, že do Ameriky přišel jako rakouský občan a odejít chtěl jako občan československý, konzulát mu s vydáním pasu činil neustálé obstrukce. Karel měl rozsáhlé plány, zamýšlel v Košticích (později úmysl změnil na Hloubětín) zřídit výrobu žárovek s ing. Riegrem a nakoupil za tím účelem v Americe stroje, ve spolupráci s otcem se připravoval na podnikání v oboru radiofonie. Otec mu zakoupil pro jeho plány s radiofonií v Praze pozemky na výstavbu nového podniku (později Tesly Holešovice), kde chtěl vyrábět bezdrátové přístroje, vařiče a topidla. V Praze chtěl Karel otevřít technickou kancelář a habilitovat se jako privátní docent na pražské technice. Dále se chtěl přirozeně věnovat mlynářství, vždyť byl dědicem poměrně velké firmy.

V roce 1919 koštický mlýn vyhořel a otec se švagrem Loupalem byli zatčeni a obviněni z válečného keťasení.

Na podzim 1919 byl již Karel konečně v Čechách, od Luisy mu chodí dopisy adresované Ing. Riegrovi. Rodina mu mezitím usilovně shání nevěstu, o Luise nikdo nic neví a otec, znechucený politickou situací v Československé republice, mu naznačuje, že by měl požádat o americké občanství.

V listopadu 1919  přijel krátce domů do Koštic, aby zjistil stav výstavby závodu, seznámil se se situací v nové republice  a hlavně zajistil patentovou ochranu svých vynálezů. Po měsíci se vrátil do Ameriky zajistit odeslání strojů pro žárovkárnu a dokončit své závazky u Marconiho, aby se mohl vrátit s čistým štítem. Osud ale rozhodl jinak.

3.února 1920 Luisa Princová posílá Karlově sestře Marii Loupalové do Starého Kolína telegram o Karlově smrti. Podlehl epidemii španělské chřipky a zemřel v New Yorku 1. února 1920, Luisa byla u jeho smrtelné postele. (Některé nepodložené pověsti pravily, že byl zavražděn mafií v Chicagu, toto je bohužel nepřímo naznačeno i na pamětní desce u mlýna.) Na rozhraní února a března oslovuje Luisa Karlovy rodiče, aby určili způsob jeho pohřbu. Převoz těla do Čech stál tolik peněz, že se Luisa s Karlovými přáteli rozhodla pro odvážné řešení: Kontaktuje výrobce již zaplacených strojů pro plánovanou žárovkárnu, vysvětlí situaci a požádá o možnost vrácení zboží a navrácení peněz. Za tyto peníze vypraví Karlovy ostatky v zinkové rakvi přes oceán a na této cestě ho doprovází. Do rodinného hrobu v Košticích je uložen až 13.5.1920. Luisa se s Ortovými velmi sblížila, vdala se za staršího italského diplomata a žila v USA. Ještě její dcera – ředitelka holandské pobočky KLM – byla s rodinou Blížencových ve styku.

V roce 1921 manželé Ortovi postavili krásnou tzv.mlýnskou vilu č.109 (je velmi podobná hvězdárně v Mikulášovicích) jako bydlení pro kvalifikované zaměstnance – stárka, řidiče atd. Projekt a stavbu zadal mlynář v r.1920 stavební firmě bratří Pokorných z  Libochovic. Tato firma realizovala všechny stavby v areálu mlýna. Pozemek byl koupen od Lobkoviců V domě byly čtyři byty a stal se skutečnou architektonickou perlou Koštic. Nyní ho vlastní rodina Benešova. Stejným stylem chtěl mlynář Ort dostavět a rozšířit obytné prostory mlýna, ale byla postavena jen část jeho odvážného plánu. Pokud by byl dům dokončen, byl by dnes jistě ozdobou celého Poohří.

Po smrti mlynáře Josefa Orta (8.4.1927) majetek spravovala jeho žena Antonie. Mlynářská dcera Marie, Karlova sestra, narozená r.1887 (absolventka ústavu hraběte Pöttinga v Olomouci), se vdala do Starého Kolína za mlynáře Vojtěcha Loupala. Ten předčasně zemřel, když přišel o majetek následkem krachu burzy v  New Yorku a následné světové hospodářské krize, manželka ho do hrobu brzy následovala. Poslední rekonstrukci koštického mlýna provedla v roce 1947 vnučka Josefa Orta Marie Loupalová (nar. 1912) se svým manželem Josefem M. Blížencem, bývalým důstojníkem čsl. armády. Manželé Blížencovi měli známosti hlavně v pražských uměleckých kruzích, a tak mohli koštičtí často ve mlýně vidět známé herce, zpěváky atd. té doby. Vzpomíná se především na Růženu Šlemrovou. Paní Blížencová šila zásadně u Podolské, na fotografiích jsou vidět její nádherné modely, je škoda, že se nedochovaly. Mlýn byl v roce 1948 znárodněn, majitelé i s dvěma dětmi vyhnáni. Marie Blížencová (absolventka jazykové školy v Montreaux ve Švýcarsku) živila rodinu jako pokojská v Mariánských Lázních, později, když se poměry trochu uklidnily, využil zaměstnavatel její znalosti čtyř jazyků a mohla pracovat jako recepční. Majetek v Košticích převzaly nejprve Severočeské mlýny n.p., pak JZD Koštice, které mlýn změnilo ve sklady. Dcera Blížencových Eva již nežije. Syn Blížencových Josef je se svou paní Jiřinou a synem Robertem velkým příznivcem Koštic dodnes. Rodina bydlí v Českých Budějovicích. Po roce 1989 byly zdevastované objekty vráceny restituentům (Blížencovým), kteří je prodali současnému majiteli Josefu Kindlovi z Břežan, ten s rodinou obnovil vodní elektrárnu a postupně objekty rekonstruuje. Nelze nakonec nevzpomenout na jeden z dopisů mladého Karla Orta, zaslaný otci z New Yorku. Nadšen trávníkovými plochami kolem domů ve městech i na venkově, doporučuje celý mlýn i elektrárnu obklopit trávníky. A to se právě nyní u koštického mlýna děje.

Autorem všech textů v sekci Historie koštických domů a výhradním držitelem autorských práv k nim je paní Irena Hellerová.